Spolu s týmem rehabilitačních lékařů se na obnovení fyziologického pohybu či zlepšení kondice po zraněních, operacích a závažných onemocněních pacientů Fakultní nemocnice Brno podílí fyzioterapeuti. Právě tato disciplína se v posledních dvaceti letech výrazně profesionalizovala a vyžaduje vysokoškolské vzdělání.
Vedoucí pro výuku oboru fyzioterapie na Rehabilitačním oddělení FN Brno Mgr. Robert Vysoký, Ph.D., vystudoval magisterské studium Fyzioterapie na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a následně doktorské studium Hygiena, preventivní lékařství a epidemiologie na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Na Rehabilitačním oddělení FN Brno pracuje již 13 let, specializuje se na kardiovaskulární rehabilitaci a společně s vedoucím fyzioterapeutem Rehabilitačního oddělení PhDr. Filipem Dosbabou a Mgr. Ladislavem Baťalíkem vytvořili profesionální tým, který propojuje teorii – tedy vědecké základy svého oboru – s praxí. To se Dr. Vysokému daří také díky tomu, že kromě Rehabilitačního oddělení pracuje i na Ústavu ochrany a podpory zdraví Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a na Katedře podpory zdraví na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity.
Pane doktore, v čem je podle Vás důležité propojovat na Rehabilitačním oddělení FN Brno vědu a výuku s praxí?
Terapeutické postupy by neměly být pouze pragmatickou empirií, ale musí být výzkumem ověřeny proto, abychom dokázali formulovat vědecké závěry pro „evidence based medicine“. A naopak: věda je realizována především pro výstupy do klinické praxe, abychom mohli pacientům efektivně pomáhat. Jako klinické pracoviště charakteru univerzitní nemocnice máme také za úkol vychovat nové odborníky. K tomu zde máme ideální podmínky z hlediska komplexního spektra poskytované péče a vysoké odbornosti našich terapeutů a lékařů.
Nemám rád extrémy na obě strany, a to zaměření pracoviště pouze na praktickou stránku či pouze na vědecko-výzkumnou a výukovou. Vzhledem k blízkosti univerzitního kampusu máme ideální podmínky pro propojení klinické a vědecko-výukové činnosti. O tuto spolupráci se již několik let snažím tím, že působím ve vědecko-výukové sféře na univerzitě i v praxi na Rehabilitačním oddělení, díky tomu se daří tyto světy propojovat.
Kdy se obor fyzioterapie začal profilovat vysokoškolsky?
První vysokoškolsky vzdělaní fyzioterapeuti promovali na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v polovině 80. let minulého století. Nejznámější osobností je profesor Pavel Kolář, který náš obor významně profesionalizoval. Od začátku 90. let vznikaly na lékařských a sportovních fakultách první bakalářské studijní programy fyzioterapie a v návaznosti na ně v polovině 90. let první navazující magisterské studijní programy. Ruku v ruce s tímto fenoménem docházelo k útlumu středního a vyššího odborného vzdělávání ve fyzioterapii s vrcholem v roce 2006, kdy bylo ukončeno vyšší odborné vzdělávání v oboru fyzioterapeut. Od tohoto roku se fyzioterapeuti mohou vzdělávat pouze na vysokých školách v bakalářském a navazujícím magisterském studijním programu. Někdy se fyzioterapeutkám v nemocnici chybně říká rehabilitační sestra, ta ale neexistuje. Když ještě nebylo zavedené vysokoškolské vzdělání, naší profesi se říkalo rehabilitační pracovník, od zavedení vysokoškolského vzdělání nese naše profese označení fyzioterapeut.
Můžete popsat specifika práce fyzioterapeuta?
Fyzioterapeut patří mezi vysokoškolské zdravotnické pracovníky, kteří se zabývají diagnostikou a terapií pohybových poruch a léčí tyto stavy nefarmakologicky. Používá ve svých léčebných postupech různé metodiky pohybové léčby, v terminologii rehabilitační medicíny je nazýváme fyzioterapeutickými postupy.
Při sestavování plánu terapie vycházíme ze symptomů primárního onemocnění, které se promítají do pohybového systému a mohou tak způsobit funkční poruchu pohybových funkcí (poruchy motoriky, snížená kvalita provedení pohybu, snížení svalové síly, ovlivnění rozsahu pohybu, změny měkkých tkání atd.) či bolestivé stavy. Taktéž řešíme prevenci kardiovaskulárních onemocnění. Konkrétně stanovením optimálního předpisu fyzické aktivity tak, abychom snížili negativní dopad rizikových faktorů těchto onemocnění (diabetes mellitus, hypertenze, dyslipidémie, nadváha či obezita).
Vzhledem k tomu, že fyzická inaktivita (a s ní spojená dekondice a nadváha) patří mezi pět nejzávažnějších příčin úmrtí lidské populace, úloha fyzioterapeuta v prevenci a léčbě těchto závažných celospolečenských stavů hraje nezastupitelnou roli.
Proč je pro fyzioterapeuta nutné vysokoškolské studium?
Rehabilitace kopíruje trendy v oblasti medicíny, nároky na fyzioterapeuty se v posledních 25 letech zvýšily a také se zvyšují jejich kompetence. Fyzioterapeut musí mít vysokoškolské vzdělání (stejně jako klinický psycholog či logoped), aby dokázal být odborníkem a vyléčil pacienta rehabilitačně, jinak by nemohl být partnerem lékaře, samostatně stanovovat rehabilitační diagnózu a metodologicky vést léčebné postupy ve svých kompetencích.
Jakým způsobem probíhá spolupráce fyzioterapeutů s lékaři a nelékařským zdravotnickým personálem?
Někdy můžeme v očích nezainteresovaných jedinců budit dojem, že s pacienty „pouze chodíme po chodbě a zacvičíme si s nimi na lůžku“, ale fyzioterapie má své indikace a odborné výstupy.
Při sestavování plánu terapie a jeho relevantních výstupů musí fyzioterapeut znát klinický stav nemocného, výsledky vyšetřovacích metod a jeho prognózu. Nutná je úzká spolupráce s lékaři jednotlivých klinických oborů. I nejmodernější medicínské postupy by bez pohybové terapie v mnoha případech nedosáhly požadovaného výsledného léčebného efektu. Bez sofistikovaně zvoleného postupu fyzioterapie a dosažení výsledného pohybového stavu (např. u kriticky nemocných) by se pacient nemohl vrátit do plnohodnotného pohybového stavu či by nebyl soběstačný. Anebo by u něj akcentovaly komplikace plynoucí z důvodu pohybové inaktivity (imobilizace na lůžku, infekce, vznik následných pohybových limitací). Příkladem může být pacient po kardiochirurgické intervenci (především s komplikovaným průběhem, či senior), který by se bez pohybové léčby nikdy v krajním případě nedostal domů a jeho stav by mohl dokonce vyústit úmrtím na komplikace plynoucí z imobility. Přitom by primární cíl léčby, kardiochirurgická operace, byl bez chyby a precizně splněn.
Zcela zásadní je týmová spolupráce se sestrami v rámci dodržování pohybového režimu nastaveného fyzioterapeutem během kontinuálního procesu léčby. Bez toho jen stěží můžeme dosáhnout optimálního úspěchu ve fyzioterapii. Sestry nemohou spoléhat pouze na pohybové impulsy během terapie realizované fyzioterapeutem, ale musí dodržovat doporučený pohybový režim během procesu ošetřovatelské péče. Fyzioterapie by tudíž neměla být jediným pohybem pacienta během dne. Opět musím zdůraznit týmovou spolupráci. Zásadní je to především během akutní péče za hospitalizace pacienta na lůžkových částech klinik.
Na jakou oblast fyzioterapie se specializujete?
Původně jsem se chtěl zaměřit na neurorehabilitaci řečových funkcí, tomuto tématu jsem se věnoval také ve své diplomové práci Hodnocení řečových funkcí u pacientů po orofaciální rehabilitaci, a to zejména v kontextu spolupráce logopeda a fyzioterapeuta. Ve druhém ročníku jsem absolvoval stáž na rehabilitaci kardiaků u kolegyně Mgr. Leony Mífkové, Ph.D., ve Fakultní nemocnici u sv. Anny. Praxe s kardiaky mě velice zaujala, toto téma mě nadchlo, je zajímavé a výsledky jsou objektivně měřitelné. Když jsem následně hledal místo, na neurorehabilitaci ve FN Brno taková pozice nebyla, ale naskytla se mi životní příležitost spolupracovat s fyzioterapeutkou Šárkou Chaloupkovou a doc. MUDr. Václavem Chaloupkou, CSc., na kardiorehabilitaci. Předali mi všechny své zkušenosti ze své více než třicetileté praxe, a tak jsem se specializoval na kardiorehabilitaci. V průběhu let se této specializaci pod mým vedením začali věnovat i kolegové PhDr. Filip Dosbaba a Mgr. Ladislav Baťalík, kteří jsou rovněž vynikající odborníci na kardiorehabilitaci, což je v České republice stále raritní specializace fyzioterapeuta.
Jak kardiorehabilitace probíhá?
Uvedu konkrétní příklad. Díky vysoké úrovni intervenční kardiologie může kardiolog již po 24 hodinách od vzniku akutního infarktu povolit postupné zatížení pacienta a indikovat jej do procesu zahájení rehabilitace. Ten absolvuje po cca 3 týdnech vstupní zátěžové vyšetření, na kterém je přítomen kardiolog, výsledkem zcela zásadním pro rehabilitaci je stanovení optimální a bezpečné intenzity tréninku, podle které vedeme my, fyzioterapeuti, trénink. Trénink nesmí přesáhnout hodnotu anaerobního prahu, pacientovi stanovíme přesnou intenzitu a délku zátěže i konkrétní možnosti, jak cvičit. Pacient trénuje 2-3x týdně hodinu aerobně dva až tři měsíce a na závěr absolvuje výstupní vyšetření, opět za přítomnosti lékaře, kde zhodnotíme celkový efekt terapie a navrhneme vhodnou terapii pro dlouhodobý individuální trénink.
Jaké jsou přínosy kardiorehabilitace?
Díky celosvětovým výzkumným záměrům v tomto oboru se podařilo prokázat, že pacientům je možné pozitivně ovlivnit úmrtnost na kardiovaskulární onemocnění až o 30 % a kardiorehabilitace jim může také výrazně ovlivnit prognózu. Díky tomu, že trénují, tedy pozitivně ovlivňují proces aterosklerózy, tak se jim koronární cévy aterosklerotickým procesem tolik neucpávají. Kardiorehabilitace je tedy pro pacienta po kardiovaskulárním onemocnění velmi přínosná.
Pohyb je důležitý také jako prevence, jakou formu pohybu byste doporučil zdravým lidem?
Lidem, kteří nikdy cíleně netrénovali a zjišťují, že nejsou v optimální kondici či přibývají na váze, doporučuji, aby začali vytrvalostní aktivity formou chůze nebo jízdy na rotopedu či na kole, ideálně denně nebo obden. Důležitější než vysoká dávka tréninku je především jeho pravidelnost. Z hlediska zátěže je důležité postupně přidávat, což je efektivní pro dosažení optimální preventivní dávky, která zahrnuje 150 minut aerobní zátěže střední intenzity týdně. Lidem, kteří nemají prekondici, bych nedoporučil např. začít hned běhat, tělo by to neslo špatně a mohly by se objevit problémy např. s kolenními či kyčelními klouby. Správnou motoriku běhu by každý měl nejprve konzultovat s fyzioterapeutem či trenérem. Se správnými pohybovými návyky by se ideálně mělo začít již v dětském věku.
- Vystudoval magisterské studium Fyzioterapie na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a doktorské studium Hygiena, preventivní lékařství a epidemiologie na Lékařské fakultě Masarykovy Univerzity Brno.
- Ve FN Brno pracuje jako fyzioterapeut se specializací na kardiovaskulární rehabilitaci a jako vedoucí pro výuku oboru fyzioterapie. Ve své klinické specializaci se zabývá především prevencí, medicínskou rehabilitací a preskripcí pohybové aktivity u kardiometabolických onemocnění.
- Na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity působí jako odborný asistent na Ústavu ochrany a podpory zdraví, kde vzdělává posluchače studijních oborů Všeobecné lékařství a Nutriční specialista.
- Na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity působí jako odborný asistent na Katedře podpory zdraví a vyučuje posluchače studijních oborů Fyzioterapie, Regenerace a výživa ve sportu a Aplikovaná kineziologie.
- Člen zkušební komise pro Státní závěrečné zkoušky oboru Fyzioterapie na Fakultě sportovních studií, školitel posluchačů doktorského studijního programu v oboru Hygiena, preventivní lékařství a epidemiologie na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Jmenován MZ ČR jako člen zkušební komise atestačního vzdělávání Aplikovaná fyzioterapie. Je členem odborné rady Unie fyzioterapeutů, Asociace vysokoškolských vzdělavatelů nelékařských zdravotnických profesí, České kardiologické společnosti, České společnosti tělovýchovného lékařství a European Atheroscleroris Society. Působí jako školitel specializačního vzdělávání lékařů a fyzioterapeutů. Je řešitelem či spoluřešitelem více než 7 grantů a projektů v rámci FN Brno a MU orientovaných na prevenci, rehabilitaci a pohybovou aktivitu.
- Je autorem či spoluautorem 15 odborných článků v recenzovaných časopisech, autorem či spoluautorem 34 odborných sdělení prezentovaných na tuzemských i mezinárodních konferencích, autorem skript pro studenty Fyzioterapie.