Fyzioterapeutka Hana Jakšová pomáhá pacientům s poškozenou míchou

Poškození míchy je událost, která zásadním způsobem změní život každého pacienta. Mícha má totiž velmi omezenou schopnost regenerace. Ročně v České republice přibude kolem 250 nových spinálních lézí, 200 z nich je způsobeno úrazem, další vznikají na základě degenerativních, onkologických či infekčních onemocnění. Spinální jednotka Fakultní nemocnice Brno je jedno ze čtyř superspecializovaných pracovišť tohoto typu v České republice. Má 15 lůžek a koncentruje pacienty ze spádové oblasti přibližně 2,5 milionu obyvatel.

Úseková fyzioterapeutka Spinální jednotky FN Brno Hana Jakšová má více než patnáctiletou praxi v oboru, svou profesní dráhu začala na Spinální jednotce Úrazové nemocnice v Brně, první spinální jednotce v ČR. Od roku 2010 zajišťuje služby Spinální jednotky v rámci Traumacentra Fakultní nemocnice Brno, od této doby také pracuje Hana Jakšová zde. Za svou kariéru jí pod rukama prošly stovky pacientů s různým stupněm míšní léze, za nejdůležitější ovšem považuje motivovat každého pacienta k tomu, aby to nevzdával a prostřednictvím správně nastavené rehabilitace pokračoval v léčebném procesu a zvyšoval kvalitu svého života. 

Jakým způsobem se vyvíjela léčba a centralizace spinálních pacientů na spinálních jednotkách?

Samotný spinální program má relativně krátkou historii. První spinální centra byla založena v Americe v období druhé světové války, v Evropě byl propagátorem této myšlenky sir Ludwig Guttman, který emigroval do Anglie, kde se jeho práce stala vzorem pro vznik spinálních center, doporučoval také důležitost sportu pro lidi na vozíku, čímž položil základy vzniku paralympijských her. Obecně se prosadila nutnost léčby prostřednictvím správně nastavené pohybové aktivity – bylo zjištěno, že čím více se pacienti pohybovali, tím lepší byla jejich prognóza. Nešlo tedy jen o to pacienty odoperovat, ale poskytnout jim také možnost rehabilitace a nastavení správného pohybu.

Československý spinální program odstartoval vznikem prvních neurochirurgických pracovišť, kde byli tito pacienti ošetřováni. Ústřední postavou české paraplegiologie je prof. Vladimír Beneš, který vydal knihu Poranění míchy, v níž představil ucelenou ošetřovatelskou a rehabilitační péči (s odkazem na školu sira Guttmana). Vyvrcholením snahy o centralizaci spinálních pacientů byl vznik první spinální jednotky v České republice, kterou založil profesor Wendsche v roce 1992 v Úrazové nemocnici v Brně. Od roku 2010 se pak v souvislosti se vznikem Traumacentra ve Fakultní nemocnici Brno přesunula Spinální jednotka sem.

Jaké je spektrum pacientů, které na Spinální jednotce rehabilitujete?

Jedná se především o zranění úrazového mechanismu, tedy dopravní nehody, pády z výšky nebo úrazy vzniklé při sportu – v létě se jedná např. o úrazy vzniklé při skoku do vody nebo pádu z kola, v zimě např. úrazy na lyžích, dále úrazy vzniklé díky adrenalinovému sportu. Kromě těchto pacientů máme na Spinální jednotce také pacienty s onemocněními míchy, která nejsou úrazového mechanismu, ale vznikají jako následek ischemií míšních nebo onkologických nemocí, tedy pacienty s neurologickým deficitem – s poruchou motoriky nebo čití, kteří potřebují zařadit do spinálního programu, který zahrnuje další specifické přístupy v péči.

Kdy se jako fyzioterapeutka poprvé dostanete k pacientovi?

Pacienti na Spinální jednotce se nacházejí v období tzv. subakutní fáze. Jsou k nám přeloženi z akutních lůžek, např. z Jednotky intenzivní péče (JIP) nebo z Oddělení resuscitace a intenzivní medicíny (ORIM) v momentě, kdy jsou stabilizovány jejich základní životní funkce. Když přijímáme pacienta z akutního lůžka do rehabilitační péče, projde nejprve vyšetřením rehabilitačního lékaře, následně s ním začíná pracovat konkrétní fyzioterapeut, který vede terapii po celou dobu, kdy je zde hospitalizován. V rámci vyšetření je důležité pacienta edukovat a vysvětlit mu, co ho čeká a v čem spočívá terapie.

Jak dále s pacientem pracujete?

Důležité je vytyčit si společný cíl, za kterým se postupně posunujeme, a vysvětlit pacientovi, že zvládání těchto drobných cílů je jako skládání malých kamínků do mozaiky, která pak vytvoří výsledek.

Člověk, který přichází z akutního lůžka, je téměř ve všech oblastech odkázán na asistenci druhé osoby, ať jde o sebesycení, polohování, oblékání, hygienu nebo např. o to samostatně se posadit a vsedě se i udržet. Naším hlavním úkolem je využít zbytek aktivní motoriky a ve spolupráci s ergoterapeuty jej uvést do praktických dovedností. Ze začátku jsou to nejbazálnější úkony jako zazvonit na sestřičku, poškrábat se na nose, dát si lžíci do úst. Tyto činnosti děláte automaticky, ale ve chvíli, kdy je udělat nemůžete, vám to připadá, jako když překonáváte obrovskou překážku. Postupujeme od jednodušších aktivit k náročnějším, vždy závisí na úrovni motorického potenciálu pacienta. Snažíme se také o prevenci nežádoucích sekundárních změn, které mohou vznikat například v důsledku přetěžování horních končetin.

Od čeho se odvíjí metodika rehabilitace včetně další prognózy?

Záleží zejména na tom, ve které části je mícha poraněná – čím výše je přerušená – tím větší je výpadek pohybu a citlivosti. Pokud je přerušení v oblasti krční páteře, kde vystupují spinální nervy, které zásobují horní končetiny, dochází i k výpadku funkce horních končetin. Podle druhu lézí se pak nastaví i specifika rehabilitace konkrétního pacienta, přitom každý milimetr zachovalé tkáně míchy, která zajistí přenos informací ke svalům, hraje naprosto zásadní roli. Pokud je to poranění, které zasahuje dolní i horní končetiny, hovoříme o tetrapostižení. Při poškození struktur ovlivňujících pouze dolní polovinu těla, jde o parapostižení. V závislosti na stupni poškození se jedná buď o plegii, nebo parézu. Všechny tyto diagnózy spadají do naší rehabilitační kompetence.

V čem spočívají specifika rehabilitace na Spinální jednotce?

Rehabilitace na Spinální jednotce je vysoce odborně specializovaná, čemuž odpovídá i vysoký počet fyzioterapeutů na jednotlivé pacienty. Je zde 15 lůžek pro spinální pacienty, o které se stará 6 fyzioterapeutů a jeden ergoterapeut. Náš obor se neustále vyvíjí. Pracujeme s plasticitou CNS. Koncepty, podle kterých rehabilitujeme, vycházejí z řízení motoriky na centrální úrovni. Mícha má, na rozdíl od mozku, pouze omezenou schopnost regenerace. Pokud se přeruší, mohou být pod přerušeným úsekem naprosto zdravé končetiny, ale nebudou pracovat, protože nefunguje přenos informací mezi nimi a řídícím systémem.

Je rozdíl v rehabilitaci u tetraplegika a paraplegika?

Terapie spočívá v celistvosti – pracujeme s tělesným schématem jako celkem, ne izolovaně s jednotlivými částmi. Princip ošetření tertraplegických a paraplegických pacientů je stejný. V tomto smyslu není rozdíl v tom, jestli budu mít 25letého mladého muže, který má zachovalou funkci horních končetin, nebo 80letou paní ochrnutou na horní i dolní končetiny. Terapeutické přístupy jsou stejné, i když výstupy mohou být odlišné. Záleží na mnoha okolnostech, např. na stanoveném cíli terapie, přidružených onemocněních nebo motivaci pacienta.

Pro pacienty musí být toto období také nesmírně psychicky náročné…

Ano. Proto k pacientům přistupujeme velice ohleduplně – nemají „pouze“ zlomenou nohu, která se jim zahojí, ale jsou skutečně na začátku nové etapy jejich života, kdy změní život nejen sobě, ale i svému okolí. Představte si, že vás srazí auto a všechno je najednou úplně jinak… Pro pacienta i jeho blízké je to obrovská zkouška trpělivosti i nervů. Vždy je potřeba zohlednit konkrétní lidský příběh a povahové rysy pacienta, proto je náš přístup individuální. Lítost by nebyla prospěšná, pacienty se naopak snažíme motivovat k tomu, aby s námi aktivně spolupracovali a aby měli potřebu se někam v rámci terapie posunovat. Pacient by měl být odpočatý a motivovaný k práci, pokud by byl rezignovaný, nic s ním neuděláme. Součástí naší práce je nutnost udržovat psychickou hygienu. Spolupráce s psychologem je nezbytná, pomáhá nám zvládnout pacientovu adaptaci na stresovou situaci tak, aby terapie byla co nejvíce efektivní. Můžeme jim zajistit péči v rámci psychoterapie, medikaci antidepresiv atd. Velmi úzká spolupráce a kolegialita musí být i mezi námi fyzioterapeuty.

Jak dlouho jsou tito pacienti hospitalizováni na Spinální jednotce?

Při postižení paraplegickém je zde pacient hospitalizován přibližně po dobu 3 měsíců, u tetraplegického postižení jde o 4 měsíce v případě, že hospitalizace probíhá bez komplikací. Ze Spinální jednotky je pacient přeložen do rehabilitačního ústavu na spinální rehabilitační jednotku, kde je přibližně 5 měsíců, tam si již řeší i kompenzační pomůcky, následně odchází do domácího prostředí. Pacienti v chronické fázi mohou využít služeb neziskových organizací, jako je např. Centrum Paraple nebo ParaCENTRUM Fénix.

Vzpomínáte si na pacienta, který vám obzvlášť utkvěl v paměti?

Na každého pacienta v nás terapeutech zůstává aspoň malá vzpomínka. Vzhledem k délce pobytu na Spinální jednotce a intenzitě kontaktu terapeutů s pacienty se vždy vytváří nejen pracovní vztah, ale i osobní vazba.

Stává se, že se s pacienty potkáváme po delší době mimo nemocnici. Většina z nich se zapojí do běžné společnosti a žije plnohodnotný život, zakládají rodiny, pracují, mají koníčky. Někdo, bohužel, i nadále potřebuje různou formu podpory, např. osobní asistenci nebo chráněné bydlení. Je ale povzbuzující se zpětně dozvídat, jak vnímají prospěšnost naší práce i s odstupem času.

Vždy jsme na začátku nové životní cesty každého pacienta, nemůžete jej vést, ale pouze provázet a usměrnit, je pak jen na něm, jakou cestu zvolí…