Mimořádnou odvahu prokázala staniční sestra z Interní gastroenterologické kliniky, Mgr. Barbora Jirglová Straníková. Ve svém volném čase se před dvěma měsíci nachomýtla k vážné dopravní nehodě osobního auta, ve kterém cestovala žena a tři děti.
Nezaváhala. Zastavila, poskytla první pomoc zaklíněné řidičce a následně spolupracovala se záchranáři a hasiči na leteckém transportu těžce zraněného dítěte. Poté z místa v tichosti odjela. Až dodatečně se záchranným složkám podařilo vypátrat její jméno.
Hasičský záchranný sbor Jihomoravského kraje odměnil Mgr. Barboru Jirglovou Straníkovou za statečné a profesionální jednání medailí.
Jak vzpomínáte na tuto dramatickou událost?
Na ten den asi nikdy nezapomenu. Vyzvedávala jsem své děti ze soustředění v Hustopečích. Cestou mi volal manžel, že má zvláštní, nepříjemný pocit, a prosil mě, abych jela opatrně. Dodnes si na ten telefonát velmi dobře vzpomínám. Kousek před Brnem jsem uviděla stojící kamion, osobní auto a policejní motorku. Zpočátku jsem si myslela, že jde o běžnou silniční kontrolu. Když jsem se ale podívala směrem k osobnímu autu, okamžitě mi bylo jasné, že je něco hodně špatně. Zastavila jsem před kamionem, svým dětem jsem řekla, aby zůstaly v autě, nikam nechodily a počkaly na mě. V osobním autě byla zaklíněná zraněná žena a její děti. Byl to pohled, na který se člověk nemůže připravit. V tu chvíli jsem ale nepřemýšlela nad strachem ani nad tím, co všechno se může stát. Viděla jsem lidi, kteří potřebovali pomoc, a snažila jsem se udělat to, co bylo v mých silách.
Jako zdravotní sestra pracuji už patnáct let, v současné době jako staniční sestra na Interní gastroenterologické klinice Fakultní nemocnice Brno. Snažila jsem se proto využít své znalosti a zkušenosti. Společně s přítomným policistou jsme řešili další postup. Pomáhala jsem zaklíněné řidičce, fixovala jí krční páteř přes poškozené okno automobilu a poskytovala další potřebnou pomoc. Přiznám se, že velkou část těch okamžiků mám dodnes jako v mlze. Některé chvíle si vybavuji jasně, jiné téměř vůbec. Jednala jsem podle toho, co jsem uměla a co mi v danou chvíli připadalo správné. Ale jeden okamžik si budu pamatovat do konce života. Když jsem se podívala doprava a uviděla přijíždět hasičské auto. Nikdy nezapomenu na tu obrovskou úlevu. V tu chvíli jsem věděla, že přijíždějí lidé, kteří jsou na podobné situace připraveni, mají potřebné vybavení a dokážou poskytnout odbornou pomoc. Byl to pro mě okamžik naděje. Z celého srdce bych chtěla poděkovat všem zasahujícím složkám. Hasičům, zdravotnickým záchranářům i policistům. Jejich práce je nesmírně náročná a myslím si, že si jako společnost někdy ani neuvědomujeme, jaké máme štěstí, že takové lidi máme. Jsou tu pro nás v okamžicích, kdy je nejvíc potřebujeme. Přijíždějí tam, kde ostatní prožívají strach a bezmoc, a přinášejí pomoc a naději. Ten den jsem jejich práci viděla z bezprostřední blízkosti a můj respekt k nim je ještě větší. Po vyproštění řidičky jsem ještě pomáhala zdravotnické záchranné službě při přípravě zraněné holčičky na transport vrtulníkem. Když už moje pomoc nebyla potřeba, vrátila jsem se ke svým dětem a pokračovali jsme domů. Děti se mě cestou začaly ptát, co se stalo, koho jsem tam viděla a co jsem dělala. Chvíli jsme si o tom povídali. Potom jsme zastavili. Všechny jsem je objala a rozplakala se. Potřebovala jsem je mít všechny u sebe. Cítit, že jsou se mnou, že je můžu obejmout. Ale skutečná váha celé události na mě dolehla až večer, když jsem si lehla do postele a začala si všechno znovu přehrávat v hlavě. Teprve tehdy mi začalo docházet, čeho jsem vlastně byla svědkem. Co všechno se tam mohlo stát, co jsem mohla vidět a co bych už přes veškerou snahu nedokázala změnit. Ten den mi znovu připomněl, jak nesmírně křehký je lidský život. Jak samozřejmé nám někdy připadá, že ráno odejdeme z domova a večer se zase všichni sejdeme. A přitom je to obrovský dar.
Vy jste po příjezdu záchranářů a hasičů skromně odešla. Jak Vás „vypátrali“?
Když moje pomoc na místě skončila, vrátila jsem se ke svým dětem a pokračovali jsme domů. Vůbec mě nenapadlo, že by mě někdo mohl později hledat. Nepřemýšlela jsem nad tím, že jsem udělala něco výjimečného, a už vůbec jsem neočekávala nějaké ocenění. Během zásahu jsem se zmínila, že pracuji jako staniční sestra ve Fakultní nemocnici Brno. A právě díky této informaci se hasičům podařilo mě dohledat.
V pondělí ráno přišel vedení naší kliniky a vedení nemocnice e-mail od pana podporučíka Ing. Ondřeje Šestáka, který byl přímo u zásahu. Byl to nádherný, nesmírně lidský e-mail, který mě opravdu hluboce dojal. Nejen proto, že v něm ocenil moji pomoc, ale především kvůli tomu, s jakou pokorou a lidskostí byl napsaný. Velmi mě zasáhla jeho závěrečná myšlenka, že se z naší společnosti možná trochu vytrácejí obyčejná slova jako „děkuji“ a „prosím“. Přitom právě tato dvě jednoduchá slova mohou pro člověka znamenat nesmírně mnoho.
Já jsem ten den nepomáhala proto, aby mi někdo děkoval. Byla jsem prostě na místě, kde někdo potřeboval pomoc, a udělala jsem to, co jsem v tu chvíli dokázala. Ale to, že si někdo dal tu práci, aby mě vyhledal a poděkoval mi, pro mě znamená opravdu hodně. A o to víc, že to byl člověk z řad hasičů, ke kterým sama chovám obrovskou úctu. Dodnes mám před očima ten okamžik, kdy jsem viděla přijíždět jejich auto a cítila obrovskou úlevu. A potom mi jeden z těchto lidí napsal tak krásná slova. To je něco, na co nikdy nezapomenu. Panu Šestákovi bych proto chtěla ještě jednou z celého srdce poděkovat. Nejen za jeho slova, ale také za práci, kterou on a jeho kolegové každý den odvádějí. Protože já jsem ten den mohla odjet domů a obejmout své děti. Ale oni podobně náročné situace zažívají znovu a znovu. A za to jim patří můj obrovský respekt.
Poděkovala vám později řidička, která havarovala? Co na Váš čin říkají kolegové a rodina?
Maminka se mi osobně neozvala, ale upřímně musím říct, že jsem to ani neočekávala. Vůbec nepotřebuji, aby mi děkovala. Často na ni a její děti myslím a z celého srdce jim přeji hodně zdraví. Nikdy jsem nepomáhala s očekáváním, že za to dostanu nějaké uznání. V tu chvíli pro mě bylo důležité jediné – udělat všechno, co bylo v mých silách, abych pomohla.
Co mě ale nesmírně dojalo, byla reakce mých kolegů v práci. Když jsem přišla na kliniku, všichni mě objímali, dostala jsem od nich květiny a cítila jsem z nich tolik lásky, podpory a upřímné radosti, že se to jen těžko popisuje. Svoji práci opravdu miluji. A naše klinika je pro mě srdeční záležitost. Není to pro mě jen místo, kam chodím do práce. Jsou tam lidé, které mám nesmírně ráda, kterých si vážím a o kterých vím, že se na ně mohu vždycky spolehnout. Vždycky, když jsem potřebovala pomoc nebo podporu, stáli při mně. A já bych si moc přála, aby věděli, jak obrovskou hodnotu to pro mě má. Mám obrovské štěstí, že takové lidi kolem sebe mám. Chtěla bych jim proto z celého srdce poděkovat. Za jejich práci, za jejich lidskost, za jejich podporu, a především za to, jací jsou. Jsem nesmírně hrdá na to, že mohu být součástí našeho týmu.
A pokud jde o moji rodinu, ta je pro mě samozřejmě vším. Mám pět dětí a ten den jsem si ještě intenzivněji uvědomila, jak obrovské štěstí mám, že je mohu všechny obejmout. Když jsme cestou domů zastavili a já je všechny držela v náručí, nedokázala jsem zadržet slzy. Myslím, že v takových chvílích si člověk uvědomí, že to nejcennější v životě nejsou žádná ocenění ani uznání, ale lidé, které máme kolem sebe. A já mám nesmírné štěstí, že mám kolem sebe tolik lásky. Doma i v práci.
Pokud bych si přála, aby si lidé z mého příběhu něco odnesli, pak je to především to, abychom nebyli lhostejní. Abychom si všímali druhých, nebáli se pomoci a vážili si lidí, kteří jsou tu pro nás v těch nejtěžších chvílích. Protože někdy může mít i obyčejná lidská pomoc obrovský význam.