Přečtěte si zajímavý článek od MUDr. Hanky Neudertové z Oddělení klinické psychologie FN Brno, který vyšel v časopisu Vlasta.
Pojem psychosomatika má svůj původ ve starověké řečtině. Skládá se ze dvou slov "psyché" – duše a "soma" – tělo. Psychosomatika v medicíně je jednoduše řečeno komplexní vnímání nemoci a zdraví. Příčina nemoci je v mnoha případech právě v nešťastné duši, proto je třeba, aby lékaři brali psychosomatiku v úvahu. "U mladších kolegů se setkává s pochopením, ti starší jsou k psychosomatickému vnímání nemoci spíš neteční," říká vedoucí Oddělení klinické psychologie FN Brno Hana Neudertová. Všude a nikde Stále více na nás působí stres, který se stává chronickým, přibývá nejrůznějších nevyřešených citových potíží. Máme tendenci je v sobě tlumit, odložit je, nepostavit se jim. Lidé se dokonce často tváří, jako by žádné negativní emoce ani nebyly, jako by je neprožívali. "Jsme všude a nikde. Na prožívání vnitřních věcí jsme hodně sami, protože se snažíme vytvářet dojem nejen před okolím, ale i sami před sebou, že jsme silní, nezlomní a emoční bolesti a ztráty se nás nedotýkají. Nezpracovaný a neprožitý silný citový zážitek ale může vést k somatizaci. Psychická bolest se tak promítne do fyzických potíží. Naše psychika je totiž propojena s tělem v ucelený systém, společně by měly utvářet rovnováhu. A když se tato rovnováha naruší, s velkou pravděpodobností onemocníte," vysvětluje doktorka Neudertová. Přímočaré uvažování Psychosomatičtí pacienti, tedy ti s nemocnou duší i tělem, tvoří více než čtvrtinu všech onemocnění v ordinacích praktického lékaře. Na tuto skutečnost není většina zdravotnických profesionálů u nás dostatečně připravena. "Má to svou historii. Od dob filozofa Reného Descarta byli lékaři fascinováni tím, jak tělo funguje a přestali se na nemocného dívat celistvě. Potřebovali organismus popsat a pochopit jeho detailní fungování až na úroveň genu a zapomněli na psychiku. Psyché se totiž těžko měří a objektivizuje, je neuchopitelná. Tělo naproti tomu lze objektivizovat velmi dobře. Už za zmíněného Descarta se lidský organismus přirovnával k funkčnímu stroji. U tělesných systémů je logická návaznost, která při správném či špatném fungování vychází z tzv. lineární kauzality – vnímáme příčinu a následek. Proto jsou na lékařských fakultách už po několik století medici vzděláváni a cvičeni v rozhodování na základě této kauzality. Ta má samozřejmě své opodstatnění například v epidemiologii, při určování infekčních chorob, v chirurgii či traumatologii nebo při rozvoji různých zánětlivých stavů," vysvětluje Hana Neudertová. vše souvisí se vším Psychosomatika je podle psycholožky charakterizovaná změnou myšlenkového modelu, kdy se odstupuje od vnímání příčiny a následku k přijetí principu, že vše souvisí se vším. "Už víme, že když máme kvalitní vztahy s rodiči, sourozenci a dalšími lidmi, můžeme se rozvinout ve zdravou osobnost. Navzájem se ovlivňujeme a největší vliv na nás mají ti nejbližší. A také víme, že jsme ovlivňováni ději na té nejvyšší úrovni – politické, společenské, ekonomické, umělecké, filozofické a podobně. Proto moderně pojatá psychosomatika používá systémové pojetí.
Na člověka se díváme jako na celek. A nemoc přichází v okamžiku, když podpůrné mechanismy v člověku selžou. Člověk, tedy jeho tělo a psyché, fungují na základě rovnováhy.
A na to je dobré si vzpomenout, když nám přestává klasická medicína nabízet efektivní způsoby léčby vedoucí k uzdravení," upozorňuje doktorka Neudertová. Musíme ho brát vážně. Jak to vypadá v praxi? Pacient v takovou chvíli přichází podle Hany Neudertové s tím, že je nemocný. Léky, které běžně fungují u jiných, u něj třeba nezabírají. "Nemoc je velmi osobní prožitek a je třeba to tak brát. Z medicínského hlediska nemáme objektivně zodpovězenou otázku, jaké je organické pozadí choroby, neměli bychom zpochybňovat pacientovy stesky a prožívání nemoci. Pokud tedy člověk řekne, že se cítí nemocný, musíme to brát vážně. Psychosomatický výklad vzniku a rozvoje nemoci nám pak může významně pomoct a ulevit od nejistoty a zmatku v tom, jak trpícímu ulevit od jeho potíží. Když totiž uvažujeme v klasickém biomedicínském přístupu (zmiňovanou cestou lineární kauzality) a lékař nenachází zjevnou příčinu problémů, nemůže dobře léčit následek, tedy onu konkrétní nemoc. Je bezmocný. Když se na pacienta začne dívat z hlediska,vše souvisí se vším´, přestane vnímat jen tělesnou stránku, propojí se k ní i psychický stav pacienta a jeho sociální pole. V tu chvíli se rozšíří možnosti léčebných postupů, které tak nemusí být založeny jen na předepsání medikamentů. Podle povahy onemocnění je pak zapotřebí si přizvat i další odborníky, např. psychoterapeuty, fyzioterapeuty nebo klinické psychology, aby se nemocný zase dostal do požadované rovnováhy, která je v ideálním případě definovaná jako stav zdraví," pokračuje psycholožka. Odpověď je v souvislostech Současná medicína hledá příčiny nemoci vylučovací metodou. Nemocný projde ordinací praktického lékaře, vyšetřením u odborného lékaře, hospitalizací, CT, laboratorními a diagnostickými vyšetřeními. "Kdyby byl na začátku diagnostického procesu zkušený psychiatr nebo klinický psycholog, mohly by se mnohem dříve zachytit psychosomatické, popř. psychiatrické faktory, které se spolupodílejí na rozvoji a udržování nemoci a na které dobře reagují psychofarmaka, např. antidepresiva a účelná psychoterapie," soudí Hana Neudertová. U psychosomatického onemocnění je důležitý kontext. "Jsou typické psychosomatické choroby, například žaludeční vředy nebo atopický ekzém. O tom nikdo nepochybuje. Ale když řeknu onkologům, že některý z karcinomů má psychosomatickou podstatu, mnoho z nich bude protestovat. Odpověď je přitom v souvislostech, které mohou rozvoj onkologického onemocnění spoluvytvářet. Na ně naštěstí už velmi dobře upozorňují i naše současné znalosti psychoimunoonkologie," říká Hana Neudertová, která psychosomatiku učí studenty na LF MU.
Rituály a psychiatrické nebezpečí
Před dvaceti třiceti lety, když u nemocného léčba nefungovala, lékaři ho mnohdy posílali na psychiatrii. Dnes si jsou vědomi psychosomatických souvislostí. "Pacient nemusí být psychiatrický. Je to často člověk, který je unavený životem, vyhořelý, přepracovaný. Nebo prožil intenzivní psychické trauma. Potřebuje tedy čas na regeneraci a odpočinek. To naše společnost ale příliš neumožňuje. My se totiž v posledních desetiletích zbavujeme běžných rituálů na regeneraci. Zármutek, truchlení, držení smutku – nic z toho se dnes neudržuje. Myslím, že společensky tradované rituály, např. nošení tmavého oblečení jako symbolu prožívaného zármutku, upozorňuje nositele i jeho okolí, že je třeba něco vyřešit, odžít smutek ze ztráty svého blízkého. Zároveň je to důležitá ochrana pro truchlícího. Je zřejmé, že prožívá pocity, kdy se mu nechce smát a veselit se, protože mu zemřel někdo blízký. Těchto signálů a ochran se zbavujeme. Snažíme se nahrazovat smutek tím, že se tváříme, že se nás v běžném fungování netýká, i když to není pravda. Otázkou pak je, kdy vlastně tu událost odtruchlíme. Pláčou tito lidé večer a přes den hrají, že se nic neděje? Ztráta rituálů je tedy jeden z důležitých psychologických momentů pro možné budoucí psychosomatické potíže," uzavírá Hana Neudertová. Když řeknu onkologům, že některý z karcinomů má psychosomatickou podstatu, budou většinou protestovat. Vedoucí Oddělení klinické psychologie FN Brno Hana Neudertová
Mocná psychika
Doktorka Neudertová se domnívá, že mladší generace lékařů, tedy lidé do pětatřiceti let, už umí velmi dobře psychosomatické onemocnění rozlišit. "Pokud má pacient, jak často lékaři ne zcela přesně říkají,,.nemoc v hlavě‘, starší kolegové ho v lepším případě předávají psychiatrům a nemoc se řeší léky. Přitom by mnohdy bylo vhodné a účelné nemocného léčit jinými způsoby, například psychoterapií či fyzioterapií. Nemluvě o tom, že někdy je pro lékaře těžké rozlišovat mezi jednotlivými psychoterapeutickými směry a jejich efektivitou u různých diagnóz. Někteří v kolegové si však začínají uvědomovat intenzivní propojenost psychiky a těla. Ve FN Brno teď například rozvíjíme výzkum na zjišťování ukazatele úspěšnosti přežití po operaci u pacientů s karcinomem pankreatu s přihlédnutím k mechanismům zvládání stresu. Přišli s tím sami chirurgové. Všimli si, že různé styly chování, které pacienti měli ve vztahu k nemoci, měly za následek různou délku přežití. Obecně můžeme říct, že pozitivní náhled na život, optimismus a nezdolnost totiž mají nepochybně kladný vliv na udržování zdraví," uzavírá Hana Neudertová.
