Děti, které jsou dlouhodobě nemocné, to vůbec nemají po návratu do školy snadné. Někdy stačí pouhých čtrnáct dní, aby žák ztratil školní tempo, natož je-li hospitalizován několik týdnů nebo měsíců. Ne každý rodič dokáže dětem s doplněním látky pomoct, ne každý učitel hned může nastavit doučování. Naštěstí jsou – alespoň někde – školy při nemocnicích. O tom, co můžou a nemůžou, jak dětem pomáhají, si povídala redaktorka Učitelských novin s Mgr. Markétou Olbertovou, ředitelkou Mateřské školy a Základní školy při Fakultní nemocnici Brno. Rozhovor vyšel v Učitelských novinách 16. prosince v čísle 46/2025.
Pracoviště dětské medicíny není od hlavního brněnského nádraží příliš vzdálené, je to jen pár stanic tramvají, které jezdí poměrně často. Právě tady, na Černopolní, je hlavní sídlo školy, která se věnuje hospitalizovaným dětem, ať již z mateřské, základní či střední školy. MŠ a ZŠ pečuje nejen o děti na odděleních ve Fakultní nemocnici (FN), ale také o děti hospitalizované na Klinice infekčních onemocnění, Klinice dětské psychiatrie, Ortopedie a Plastické a estetické chirurgie. Ty už jsou ale v různých částech města. Zřizovatelem školy je Jihomoravský kraj. Kapacita školy je 293 žáků, ale těžko ji lze přesně konkretizovat, protože pohyb dětí je každý den jiný. „Tohle se odhaduje velice těžko,“ přiznává ředitelka. „Zvlášť když jsou budovy, které máme na starosti, rozmístěné skoro po celém městě. Ale postarat se musíme o všechny, kteří naši podporu potřebují.“
Jak to funguje
Pedagogických pracovníků – učitelek mateřské a základní školy a vychovatelek – je i s ředitelkou školy 28. „Historicky vzato byla tato škola dříve zahrnuta mezi školy speciální. Dnes už jsme v rámci legislativy běžnou základní školou. Všichni naši pracovníci proto musejí mít kvalifikaci pro běžnou základní a mateřskou školu. Mnozí pedagogové mají vystudovanou i speciální pedagogiku.“ S léty se délka hospitalizace velmi zkrátila. Například na ortopedii bývaly děti dříve běžně měsíc či dva, dneska to jsou sotva dva tři dny. Ale na některých odděleních, jako je dětská psychiatrie nebo onkologie, jsou děti hospitalizované dlouhodobě, v řádu týdnů nebo i měsíců. „Učitelky základní školy vzdělávají děti od počátku hospitalizace, ale důležitý je zdravotní stav dítěte, od kterého se vše odvíjí. První dny se učitelky snaží pomoci dítěti vhodnými aktivitami adaptovat se na nemocniční prostředí. Od loňského školního roku jsme začali navštěvovat i děti, které na onkologickém stacionáři čekají na chemoterapii nebo na kontrolní vyšetření. Učitelky z mateřské školy i vychovatelky s dětmi na stacionáři tvoří, malují, podporují kreativitu a snaží se dětské pacienty těmito činnostmi odpoutat od samotného vyšetření. Těší nás, že rodiče, kteří s dětmi na stacionáři tráví čas, vnímají tyto naše aktivity jako přínosné a děti se těší na to, co budou zase tvořit.“
Oproti běžným základním školám mají učitelky ve FN jedno velké plus, a to, že děti se chtějí vzdělávat.
„Vesměs se hodně chtějí učit. To je naše specifikum. Doba strávená s učitelkou je pro děti odtržením od trápení, které je momentálně potkalo. Na jedné straně vnímají tento čas jako rozptýlení, na druhé straně jim přináší denní řád, který i po dobu hospitalizace dává smysl. Těší mě i to, že jsme často v blízkém kontaktu s rodiči, zcela jiném než v běžné základní škole. Zejména u menších dětí jsou totiž rodiče s nimi v nemocnici po celou dobu hospitalizace. Noc tráví v nedaleké ubytovně a den s dětmi na oddělení. Když je u dítěte učitelka nebo vychovatelka, může si rodič zajít na kávu nebo se projít. Pobyt v nemocnici je i pro něj psychicky náročný. Námi podanou pomocnou ruku vnímají rodiče velmi vstřícně a s vděčností. Nezažila jsem nikdy konflikt s rodiči, ani obtížnou komunikaci. Někteří rodiče se spolu s dětmi rádi zapojí i do tvoření ve výtvarných dílnách, které pro děti organizujeme. Jejich poděkování nás vždy potěší a každou jejich písemnou reakci máme na nástěnce. Na Klinice dětské psychiatrie, kde jsou děti dlouhodobě hospitalizované, disponujeme dvěma třídami. Každá má svoji třídní učitelku. Od září tohoto školního roku jsme vzdělávání posílili o dalšího pedagoga do tandemové výuky. Na ostatních odděleních FN má třídní učitelka na starosti oddělení podle počtu dětí, někdy se jedná o dvě až tři oddělení, někdy pouze o jedno. Na většině oddělení ráno mnohdy nevíme, kolik a jakých dětí na nás čeká. Učitelky musejí být hodně kreativní, pružné, činné a umět se okamžitě přizpůsobit dané situaci a stavu dítěte. Mít v zásobě témata napříč ročníky a předměty základní školy, množství didaktických her, aktivit podporujících logické uvažování, jemnou i hrubou motoriku a gramotnosti, je nezbytné.“ Vedle třídních učitelek zde působí i aprobované učitelky hlavních předmětů, na něž škola klade velký důraz – český jazyk, matematika, anglický jazyk. Učitelky těchto předmětů se věnují ve FN všem dětem podle jejich potřeby. Žáky 9. ročníku připravují i k přijímacím zkouškám. „Práce je zde,“ jak říká Markéta Olbertová, „hodně barevná. Nicméně pro nás všechny je limitující aktuální zdravotní stav dítěte.“
Nezbytná specifika
Škola při nemocnici umožňuje dětem pokračovat ve vzdělávání i během hospitalizace. Výuka je přizpůsobena zdravotnímu stavu žáků. „Probíhá buď individuálně u lůžka, nebo v menších skupinách ve třídě na oddělení, nebo přímo ve třídě v nemocnici, kde jsou realizovány zejména preventivní programy organizované naším školním poradenským pracovištěm. Hlavním specifikem naší školy je, že každý žák dostává podporu podle svých potřeb, často za využití kreativních a motivačních metod. Učitelky i vychovatelky spolupracují s lékaři a sestrami, aby bylo vzdělávání bezpečné a nenarušovalo léčbu. Kromě vzdělávání pomáhá škola dětem zvládat náročné období hospitalizace, udržuje kontakt s běžným životem. Naše škola je takovým mostem mezi léčbou a vzděláváním – pomáhá dětem neztratit krok se spolužáky a zároveň jim dodává pocit jistoty.“ Velmi náročná je práce pedagoga na Klinice dětské psychiatrie. „Hospitalizované jsou zde děti různého věku a s různými diagnózami, od sebepoškozování, anorexie až po obsedantní poruchu. Vzdělávací proces zde umožnuje pravidelně zařazovat projektové vyučování a spolupráci s různými organizacemi, ať již kulturními, sportovními či dalšími.“ Význačným specifikem školy je herní terapie, kterou využívají všichni pedagogové v rámci své každodenní práce s dítětem. Tato podoba herní terapie má za úkol připravit dítě na zákrok, odstranit strach a obavy z operace nebo vyšetření. Má však také svoji druhou podobu, která je nabízená mateřským školám i základním školám pro děti prvního a druhého ročníku. „Druhou terapii nabízíme základním školám zejména pro žáky prvních a druhých tříd, program máme ale i pro předškoláky. Děti přicházejí k nám do nemocnice a naše učitelky, někdy i já, se jim věnujeme. Je to vlastně procházka nemocnicí, dílo okamžiku. Děti vidí, jak přilétá helikoptéra, pak malého pacienta, kterého právě vezou na operační sál. Na pooperačním oddělení vidí čekat rodiče, až bude jejich syn nebo dcera po operaci… Zajdeme na oddělení ortopedie, kde vidí děti na lůžku, staniční sestra jim vysvětlí, jak funguje infuze, na kterou jsou pacienti napojení. Předvede jim, jak je možné s postelí hýbat, dovolí nahlédnout do zásuvek s obvazy a podobně. To všechno děti zajímá. Důležité ale je, že se podívají do nemocnice v době, kdy jim nic nechybí. Pak přijdou do naší školní třídy, kde se jim věnují naše dvě učitelky a figurky v životní velikosti dětí, které reagují na zážitky z nemocnice, s dětmi si povídají a děti si pak mohou zkusit postavičky vyšetřit, obvázat. Učitelky se herní terapii věnují hodnou řádku let, jedna z nich má i herní terapii vystudovanou a spolupodílela se na vytvoření fotoknihy k herní terapii. Zájem o tyto návštěvy je značný, zejména ze strany mateřských škol. Ne vždy se nám podaří všechny uspokojit, ale snažíme se jim vycházet vstříc. Herní terapii považuji za velmi přínosnou pro děti z mateřinek i nižších ročníků základní školy. Je základem naší práce, která nás odlišuje od běžných základních škol.“ Zdejší učitelé nechtějí zůstávat jenom ve svých zdech. „Říkali jsme si, že bychom měli svoje zkušenosti více sdílet, nejen navzájem, ale třeba i s učitelkami běžných škol. Hledám proto školy, které by nám umožnily, abychom se zašly podívat, jak pracují. Inspirace je pro nás důležitá. Ony by se zase mohly přijít podívat k nám.“
