Interní hematologická a onkologická klinika FN Brno a LF MU je z hlediska množství pacientů největší klinikou svého druhu v České republice. Zaměřuje se především na léčbu leukemií, její součástí je Centrum molekulární biologie a genové terapie, klinika je zároveň centrem pro transplantaci krvetvorných buněk. Vědecké týmy IHOKu, které často využívají zázemí CEITEC MU, dosahují v posledních letech značné úspěchy jak na národní, tak na mezinárodní úrovni, výrazná je také publikační aktivita, odborné výstupy vědců IHOKu pravidelně otiskují prestižní časopisy jako Blood či Leukemia. Za všemi těmito úspěchy stojí přednosta prof. MUDr. Jiří Mayer, CSc., který je zároveň předseda České hematologické společnosti J. E. Purkyně.
IHOK patří mezi největší pracoviště svého druhu v České republice, můžete připomenout v čem je z hlediska českého i zahraničního unikátní?
No, víte, já jsem takový trošku skromnější, tak nevím, jestli to slovo unikátní je adekvátní. Já mám vždycky tendenci inspirovat se v těch výrazně lepších, tak buďme skromně neutrální. Hematologie se od prvopočátku, který vlastně sahá, dá se říct, do 19. století, vyvíjela jako klinicko-laboratorní obor. Dlouhá desetiletí se i běžný krevní obraz dělal pod mikroskopem ve speciální komůrce, ale v poslední době se do hematologie neuvěřitelným způsobem vedraly nejnovější výdobytky molekulární biologie a genetiky. Snažíme se tyto trendy v rámci možností zachycovat a je velmi důležité, že máme jako součást jednoho pracoviště standardní oddělení, vlastní jednotku intenzivní péče, stacionář, transplantační jednotku a laboratoř. Ale vlastně úplně to nejcennější jsou lidé a tady se snažíme o inteligentní diverzifikaci, zaměření jednotlivých lidí a pracovních skupin, ale tak, abychom vytvořili funkční celek, a to jak se zapojením lékařů, tak vysokoškoláků „nelékařů“ různého zaměření. Dále máme intenzivní spolupráci s Masarykovou univerzitou zvláště s programem molekulární medicíny v CEITECu, takže jako inteligentní, velmi důležité a vlastně svým způsobem nezbytné vidíme právě tady toto propojení různých subspecializací, různých velmi odborných činností v rámci jednoho pracoviště.
Kolik procent případů na Vaší klinice zaujímají pacienti, kteří netrpí leukemií, ale jiným druhem rakoviny?
Podle dat, která posíláme do Národního onkologického registru (NOR), zůstane na IHOKu ročně v dispenzarizaci asi 600–700 pacientů s hematologickými nádory a asi 300 pacientů s různými solidními tumory. Pacienti se solidními tumory jsou zpravidla takoví, kteří vyžadují nějakou komplexní léčbu i se zapojením klinického onkologa.
Dominantně se ale Vaše pracoviště specializuje především na léčbu a výzkum leukemie. Jakým způsobem je tento výzkum na Vaší klinice členěn, tedy jaká jsou základní výzkumná témata jednotlivých týmů?
Naše pracoviště léčí všechna hematologická a nádorová onemocnění, ale také řadu nemaligních chorob, včetně velmi raritně se vyskytujících onemocnění, kdy jsme třeba jako jediní v České republice taková onemocnění zachytili, anebo dokonce popsali jeho nějakou novou „odrůdu“. Fakt je ale ten, že z hlediska výzkumného se dominantně soustředíme na problematiku leukemií a věřím, že mohu říct, že jsem základy těchto aktivit položil sám. Podařilo se ovšem vytvořit týmy nyní již velmi kvalifikovaných, špičkových, samostatně pracujících odborníků a tím se to všechno znásobuje. Já sám mám někdy až pocit frustrace, že pro všechnu organizační činnost už mi skoro nezbývá čas na nějaká moje vlastní zajímavá témata…
V klinické části pracuje více než deset různých týmů nebo pracovních skupin a v laboratoři je sedm specializovaných tzv. sekcí. Dále se ještě kolem různých šikovných lidí vytvářejí různé, řekl bych, mikrotýmy z doktorandů, bakalářů, lidí placených z grantů apod., které se dále věnují nějakým detailním problémům. Leukemií jsou celkem čtyři základní typy a u všech se snažíme mít nějaká zajímavá témata. Musíme si ale uvědomit, že jsou to velmi složitá a relativně raritní onemocnění a že jsme zdravotnické zařízení. Směřujeme tedy k výzkumu, který má klinicky uplatitelnou relevanci a musíme se snažit intenzivně spolupracovat jak s nějakými dalšími pracovišti v rámci České republiky, tak se zahraničím. Na druhou stranu, kdybyste třeba chtěli skutečně detailně prozkoumat a popsat jednu patologickou dráhu v leukemických buňkách nebo na to vyvinout nový lék, tak byste museli sehnat jeden obrovský tým, který by se soustředil jenom na to, a také obrovské množství peněz. To by byl trošku můj sen, ale domnívám se, že to zůstane, bohužel, jenom ve fázi toho snění. Zatím se mi nepodařilo nadchnout tolik lidí pro jednu problematiku a dát je dohromady, ale uvidíme, třeba se ještě něco podaří. Jak se říká, naděje umírá poslední…
Neexistuje v rámci ČR klinika, která by tak razantním způsobem spojovala vědu a výzkum spolu s praktickou medicínou. Jak se Vám tato fúze podařila?
Tak, já bych i zde byl skromný, ale je fakt, že kdybychom se podívali na tu tzv. scientometrii, tak bychom asi v rámci České republiky vyhráli. To ale neznamená, že i na jiných pracovištích nevznikají velmi hodnotné práce, skutečně mezinárodního významu. Myslím si, že úroveň akademických hematologických pracovišť v České republice je skutečně celkově velmi dobrá a je zde i velká kompetice. Na druhou stranu třeba v loňském roce zvítězila velmi solidní publikace, dostala dokonce cenu předsednictva České lékařské společnosti, která sdružuje více než 100 různých odborných společností (hematologie je jen pouze jedna z nich), to znamená, že jsme zvítězili kompetici všech oborů v rámci celé České republiky. Víte, já se domnívám, že klinická nebo klinicko-laboratorní věda musí úplně vyrůstat z normální rutinní práce – máte pacienty, máte data, máte spoustu velmi zajímavých dat, máte spoustu problémů, se kterými se setkáváte a které by bylo vhodné řešit, máte spoustu nejasností, diagnostických, léčebných, prostě jenom chodit s otevřenýma očima, ale potom se také pro to musíte snažit nadchnout lidi. Víte, já někdy i tak jako nepatrně cítím určitou mírnou nelibost… zase IHOK, zase nějaká publikace, věda, grant..., ale to je spjato s obrovským množstvím rutinní práce a je to vykoupeno skutečně mimořádnou nadprací. Já sám zde bývám nezřídka 14 hodin denně a k tomu různé cestování, jednání, meetingy, kongresy, často nemáte vcelku i několik víkendů pohromadě a na těch akcích je potřeba být aktivní, soustředit se, mnohdy mít i vystoupení… je to dřina a mám obavu, že těch nadšenců nepřibývá. V současné době jsme provedli revizi projektů, které na klinice běží, ať již jsou to projekty jen naší kliniky nebo ve spolupráci s někým dalším, a snažíme se jejich portfolio nějak racionalizovat. Vznikla tak rozsáhlá excellovská tabulka, v níž je více než 100 různých projektíků nebo projektů. Z toho je vidět, že bez dobře fungující struktury, bez jasné odpovědnosti různých lidí za něco, bychom nemohli fungovat. Ve velkých špičkových zahraničních nemocnicích jsem viděl exkluzivní informační systémy, ze kterých bylo možné všechna potřebná data vyextrahovat. To ale u nás, bohužel, není možné. Jednak jsme v chronickém nedostatku peněz a jednak, aspoň tak to vnímám já, jsme rdoušeni různou legislativou, ohledně nějakých výběrových řízení a my si vlastně nemůžeme pořídit, co bychom chtěli a potřebovali, takže jsme odkázáni na různé excellovské tabulky, datamanažery, Ph.D. studenty a další, kteří se o data musí starat.
Kolik nových případů leukemie se ročně u pacientů v ČR objeví a kolik z těchto pacientů je léčeno právě na IHOK?
Já bych na tuto otázku zase možná odpověděl nepatrně jinak, ale myslím si, že v principu to odpověď bude. Podle dat Ústavu zdravotnických informací a statistik – ÚZIS – jsme z IHOKu nahlásili do NORu za léta 2012–2016 celkem 3 614 pacientů s hematologickými nádorovými chorobami, to bylo daleko nejvíce z celé České republiky. Druhé pracoviště v pořadí mělo 2 404 pacientů a potom je několik pracovišť, která měla asi 1 000–1 700 pacientů.
Lékaři IHOK zaznamenávají velké úspěchy jak na poli české medicíny a vědy, tak zejména v zahraničí. Jaké úspěchy poslední doby považujete za nejvýraznější?
Já se domnívám, že cena prezidia České lékařské společnosti je skutečně poměrně významná, ale dostali jsme i řadu cen děkana Lékařské fakulty, rektora Masarykovy univerzity, cenu České hematologické společnosti, ocenění za různé knihy…, ale za asi nejdůležitější považuji to, že se o nás v zahraničí ví, v některých oblastech se o nás ví docela dost a jsme součástí různých výzkumných konsorcií. Když někoho požádáme, aby na nějaké symposium za námi do Brna přijel, rád to udělá a jsme spoluautoři s těmito zahraničními týmy na skutečně solidních publikacích v prestižních časopisech. Jak jsem již řekl, hematologická onemocnění nejsou úplně nejčastější a dnešní molekulární biologie dále zjistila, že to, co se třeba považovalo za jednu chorobu, je řada v podstatě molekulárně zcela odlišných onemocnění a dát nějaké smysluplné soubory dohromady tak, aby se dalo popsat nebo objevit něco nového, není dost dobře v řadě případů možné, i kdyby teoreticky v rámci republiky spolupracovali všichni se všemi. Tady je mezinárodní spolupráce nezbytná, ale nebude s Vámi jenom tak někdo spolupracovat, pokud nezná Vás a Vaše pracoviště a výsledky Vaší práce. Pro mě třeba bylo potěšující jakési ocenění mé dosavadní práce i to, že jsem byl před necelým rokem zvolen předsedou České hematologické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně.
Kdy na IHOKu vzniklo Centrum molekulární biologie a genové terapie a jak významně se na výzkumu podílí?
Centrum jako takové bylo otevřeno v červenci roku 2002. Nicméně zárodek toho centra vlastně vznikl hned na začátku 90. let, kdy jsme z jednoho mého, na tehdejší dobu poměrně rozsáhlého grantu, byli schopni koupit první přístroje pro molekulární biologii. To pracoviště bylo napřed ve 14. patře v jeden a půl místnosti, potom jsme se přestěhovali do nevyužitých místností v tehdejší tkáňové bance, posléze jsme se přestěhovali do budovy Psychiatrické kliniky. Tam je dodnes na trávníku před jedním oknem v přízemí takový zajímavý úkaz. Je tam takové zesílení, myslím, nějakými zatravňovacími dlaždicemi, poněvadž tam nacouvávalo auto s tekutým dusíkem a nakonec nám pan ředitel Burian dal totálně vybydlenou budovu tehdejší bývalé patologie v areálu Dětské nemocnice, pro kterou nebylo smysluplné využití. Tam jsme se do lehce opraveného prvního patra nastěhovali v létě toho roku 2002. Zároveň došlo ke sloučení Fakultní nemocnice Brno s tehdejším Výzkumným ústavem zdraví dítěte, kdy se k nám ještě připojila molekulárně-biologická část z tohoto ústavu. Velmi komplikovaně a pomalu se ta budova postupně zrekonstruovala do podoby, v níž se dalo existovat, napřed přízemí a potom suterén, ale bohužel, poslední dva roky v důsledku déle trvajícího sucha začínají vysychat jakési jíly v základech této budovy a budova se láme, takže je na ni již dnes statický posudek s velmi nepříjemným závěrem: do roka zrekonstruovat, spravit, sanovat nebo se vystěhovat. To ovšem bude znamenat to, že řada místností, které se relativně nedávno uvedly do celkem normálního stavu, se teď zase zcela zdevastují. Já mám někdy takový smutný pocit, že na tu laboratoř se nahlíží jako na jakousi Popelku, anebo jako na nějakou anomálii. Proč má mít IHOK nějakou laboratoř? Ať se to přilepí k někomu jinému nebo ať je to samostatné. To je ale hluboké nepochopení podstaty toho, co je moderní hematologie. Nikdo asi nepopírá, že k chirurgům patří operační sály, k patologům mikroskopy, ke kardiologům ultrazvuky a složité angiolinky a proč by tedy k hematologii neměly patřit nějaké přístroje? Nota bene, valná většina vzorků, které naše laboratoře vyšetřily, pochází od hematologických pacientů, a to buď z naší kliniky, nebo z nějakých menších pracovišť, kde takové možnosti vyšetření nemají. Ta laboratoř je dominantně diagnostická, a když jsem před několika lety dělal pro vedení nemocnice jednu analýzu, tak to byla počtem bodů druhá největší laboratoř v nemocnici. Ano, ale je tam i spousta personálu, který je placen z jiných zdrojů a na výzkumu se podílí. Naše laboratoř je pro fungování kliniky a také pro její výzkumné výstupy naprosto zásadní.
Jak se léčba leukemie za Vaši kariéru posunula a kam směřuje?
No, já nevím, jestli můžeme mluvit o nějaké mojí kariéře… Jak jsem již říkal, leukemií je několik typů a v podstatě desítky různých podtypů. V některých oblastech je pokrok naprosto zásadní a třeba různé objevy v oblasti chronické myeloidní leukemie (což je jedna z mých oblíbených leukemií) otevřely cestu k úplně novým lékům, které se nyní využívají nejen v různých oblastech onkologie. Tedy zde jsou změny v pravdě bez přehánění revoluční. Bohužel, třeba v oblasti akutní myeloidní leukemie u starších pacientů zatím nebylo dosaženo v podstatě žádného většího hmatatelného pokroku, tak složitá a komplexní jsou to onemocnění. Ale dramaticky účinné léky jsou třeba i pro chronickou lymfatickou leukemii a zajímavé novinky jsou k dispozici pro terapii akutní lymfoblatické leukemie, včetně nejnovějších výdobytků genové terapie. Koho trošku baví komplexnější úvahy a představy, také něco, co je trošku abstraktního, tak tímto oborem musí být úplně fascinován. Máte před sebou slabého bledého pacienta s teplotou a ještě třeba s nějakými modřinami po těle a ony to vlastně mohou být desítky nejrozmanitějších onemocnění a některá vznikají tím, že třeba již před mnoha lety Vám v jednom genu vznikla jedna jediná mutace nebo nějaká chromozomální abnormalita. Další velmi nadějné léky jsou ve vývoji, ale vzhledem k tomu, že vývoj léku je velmi drahý a těchto pacientů celosvětově není tolik jako třeba pacientů s vysokým tlakem nebo s cukrovkou, tak je léčba pro jednoho konkrétního pacienta extrémně drahá. Mám obavu, že finance se stanou celosvětově jakousi brzdou tohoto nyní raketového pokroku.
Jste centrem pro transplantaci krvetvorných buněk, které je akreditované u European Group for Blood and Marrow Transplantation (EBMT). Kolik transplantací ročně provedete a jaká je úspěšnost této léčby?
Ročně provedeme kolem sta transplantací krvetvorných buněk pro nejrozmanitější indikace a dlouhodobé přežívání je zhruba u poloviny pacientů. Velmi se ale liší u jednotlivých diagnóz, u různých stadií chorob, podtypů onemocnění stratifikovaných podle rizikových faktorů, pacientů různého věku… je to velmi komplikované. V současné době pracujeme na dvou akreditacích, které považujeme za naprosto zásadní a nezbytné a jsem nesmírně rád, že nás v tomto podporuje i vedení nemocnice a pan ředitel Kraus. To je, řekl bych, jakýsi vyšší stupeň mezinárodní transplantační akreditace JACIE a dále akreditace pro léčbu geneticky modifikovanými buňkami. Jsou to poměrně komplikované procesy, do nichž jsou zapojeny i další kliniky nebo oddělení této nemocnice, a všem bych rád poděkoval za spolupráci. Někde objevíte úžasné lidi, které jste předtím ani neznali, se skutečným zájmem a zápalem pro něco nového, což je velmi povzbuzující.
IHOK je dominantním příjemcem transfuzních přípravků TTO FN Brno, ročně jich k Vám putuje kolem 10 000. Jakým způsobem krev dárců TTO Vašim pacientům pomáhá?
Krev nebo její krevní deriváty nám pomáhají neuvěřitelně, neskutečně. Nemohli bychom bez toho vůbec existovat a pracovníkům, respektive asi spíše pracovnicím, Tkáňového a transfúzního oddělení patří obrovský dík. Od objevu krevních skupin a skutečně medicínsky seriózně podložených transfúzí ta jejich potřeba stále trvá. Náhražky červených krvinek se úplně neuchytily a pokroky v kultivaci krvinek tak, abychom otočili kohoutkem a z jednoho nám tekly červené krvinky, z druhého bílé krvinky a z třetího krevní destičky, ještě nejsou tak velké, aby to byla realita podobně jako někde ve výčepu v nějaké restauraci, ale i toto se jistě jednou stane. Jsou různé léky na stimulaci všech výše zmíněných typů krvinek, ale pokud je závažně poškozená kostní dřeň, tak není co stimulovat, jste odkázáni na substituci, na doplnění od dárce, a to ještě v případě bílých krvinek je extrémně komplikované a děláme to jen raritně. Řada pacientů dostává krevní transfuze v průběhu akutní fáze léčby jejich onemocnění, ale někteří mají chronické obtížně ovlivnitelné problémy a jsou na různých transfuzích v podstatě závislí tak, jako když někdo chodí na dialýzu, na umělou ledvinu.
Kolik ročně diagnostikujete pacientů s nějakým onkologickým onemocněním? Která jsou nejčastější?
U nás na klinice se diagnostikuje ročně kolem 500 pacientů s onkologickými chorobami, a to převážně hematologickými. Kromě toho jsou s tímto onemocněním k nám někteří pacienti již posláni odjinud, a jak jsem již psal výše, ročně u nás na klinice zůstává dispenzarizováno kolem 300 pacientů s různými solidními nádory, kteří ale primárně prošli nějakým jiným pracovištěm FN Brno. Z hematologických nádorů jsou nejčastější různé typy lymfomů, mnohočetný myelom, dále akutní a chronické leukemie.
Lze z toho vypozorovat nějaké trendy? Jaké?
Trendy jsou jednoznačné. Nově diagnostikovaných pacientů je každý rok v České republice zhruba stejně, ale dramaticky, skutečně dramaticky se zlepšuje jejich přežívání a narůstá počet pacientů, kteří přežívají s nějakou nádorovou chorobou a pro hematologické malignity to platí speciálně. Mnoho těchto pacientů ale není trvale vyléčených, zůstává dlouhodobě léčených, což enormně zvyšuje nároky na finance, počet zdravotnických pracovníků a velikost infrastruktury kliniky. To jsou trendy jistě ve své podstatě pozitivní, ale řekl bych, že jsme v jakémsi zajetí vlastního diagnostického a léčebného úspěchu, že na něho v podstatě v současném systému zdravotnictví doplácíme.
