Lékařka Petra Sejbalová je primářkou Sexuologického oddělení od roku 2006, kdy toto oddělení fungovalo v rámci Fakultní nemocnice u sv. Anny, ve funkci primářky pokračuje ve FN Brno, pod kterou Sexuologické oddělení patří od roku 2010. Vystudovala všeobecné lékařství na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, následně atestovala z psychiatrie a sexuologie. V těchto odvětvích je také soudní znalkyní. Sexuologii považuje za obor, který zahrnuje velkou šíři případů a diagnóz, ale stále je poněkud úzkoprofilový a atestovaných lékařů-sexuologů je díky dlouhé době studia velmi málo. Sexuologické oddělení FN Brno, jehož služeb ročně využije přes 3 700 klientů, se v únoru loňského roku přesunulo do nově zrekonstruovaných prostor v bohunickém areálu a změnu si podle paní primářky pochvalují nejen zaměstnanci, ale zejména pacienti, kteří nešetří chválou.
Kolik je na Vašem oddělení lékařů a na co se specializují?
Sexuologie je nadstavbový obor, díky svému komplexnímu záběru máme několik lékařů s různou specializací: psychiatr-sexuolog (já, MUDr. Šrámková a prof. Žourková), gynekolog-sexuolog (doc. Pohanka a MUDr. Janák) a internista-sexuolog (MUDr. Trpělka). Na oddělení jsou zaměstnány také čtyři psycholožky, které jsou specializované na sexuální problematiku. V rámci léčby spolupracujeme s dalšími specialisty, zejména psychiatry, gynekology, urology, endokrinology, osteology či neurology.
Jaké případy dominantně řešíte?
Poměrně velké procento, asi polovinu našich pacientů celkově, trápí erektilní dysfunkce. Ta se vyskytuje nejen u osob, které trpí nějakou somatickou nemocí (vysoký krevní tlak, cukrovka, hormonální poruchy), ale často se vzhledem ke stresovému a hektickému způsobu života vyskytuje i u mladších lidí.
Co si myslíte o vzdělávání dětí a dospívajících v oblasti sexuální výchovy?
V České republice v podstatě neexistuje propracovaná koncepce sexuální výchovy na školách, každá škola si zvolí svoji formu i rozsah, jaký tomuto podle mne velmi důležitému tématu bude věnovat. Sexuální výchovu bych jako rodič nevedla cíleně, ale v momentě, kdy je k tomu vhodná příležitost a přiměřeně věku dítěte. Doporučila bych vyhnout se frázím, že děti nosí čáp, a když se zeptají, neříkat, že se to dozví, až budou starší. Do naší praxe se dostávají děti nejčastěji ve věku dospívání, které mají úplně minimální informace ze sexuální výchovy, ale bohužel už konzumují pornografii na internetu. Mají představu, že to, co tam vidí, je to, jak se lidé normálně sexuálně chovají. Potom to opakují a mají problémy se svým sexuálním chováním. Nejčastěji jsou to chlapci, kteří viděli od skupinového sexu téměř úplně všechno, ale neví, co to je menstruační cyklus a neznají druhy antikoncepce, v tom vidím opravdu velký problém.
Je těchto dětí hodně?
Ano, velmi jich přibývá. Před 10 lety jich bylo poměrně málo a teď je jich skutečně velké množství.
Co konkrétně mají dospívající děti, které k Vám přicházejí, za problémy?
Nejčastěji je odesílají ze školy kvůli nevhodnému či obtěžujícímu sexuálnímu chování nejenom vůči vrstevnicím či vrstevníkům, ale i vůči učitelkám či dokonce malým dětem. Obtěžující či jiné problémové chování bývá často také prostřednictvím internetu, to je např. sexting, což je elektronické rozesílání fotografií či videí se sexuálním obsahem, které získají např. v rámci partnerských vztahů. Existuje však riziko, že jeden partner např. po rozchodu z pomsty zveřejní fotografie či videa svého bývalého partnera.
Čím to je? Je naše doba „přesexualizovaná“? Nedostali jsme se od tabuizace tohoto tématu do opačného extrému?
Za největší problém vidím internet s naprosto jednoduchou dostupností jakékoliv pornografie, a to nejen u dospívajících, ale i u dospělých. V praxi se setkám např. s mužem středního věku, který je ženatý nebo má dlouhodobou partneru, ale natolik se ventiluje u pornografie, že má problémy v partnerském sexu. Laicky řečeno: normální sex už mu nestačí a potřebuje intenzivnější stimulaci nebo nové podněty na to, aby dosáhl vyvrcholení. K nám chodí tedy i lidé, kteří si sledováním pornografie na internetu vytvořili sexuální dysfunkci.
Jakou část Vašich pacientů zaujímají devianti?
Z celkového počtu našich pacientů tvoří deviace poměrně velkou část. Jsou to jednak pacienti se soudem nařízenou ochrannou léčbou (těch zde evidujeme přibližně 200, a to z celého Jihomoravského kraje), pak je poměrně velká část pacientů, kteří trpí sexuální deviací, ale léčí se dobrovolně (těchto případů máme přes 1 000). Léčba deviací trvá mnoho let, u závažných deviací třeba 15 až 20 roků, protože sexuální deviace se nedá vyléčit. Našim oboustranným cílem tedy je, aby se nespáchal žádný trestný čin.
Sexuální deviace tedy vyléčit nelze?
Nelze. Např. pedofilie jako taková vyléčit nelze. Člověk pedofilem je a pedofilem bude až do vysokého senilního věku. Podle míry rizika se domlouváme, zda zahájíme medikaci a zároveň k tomu použijeme psychoterapii, protože získání náhledu a motivace svoje deviantní nutkání ovládat je základem léčby.
Páchají sexuální trestné činy většinou devianti?
Laická veřejnost má pocit, že většinu sexuálních trestných činů způsobují osoby, které trpí deviací, ale opak je pravdou. Devianti spáchají trestný čin pouze z 15 až 20 %, zbytek jsou pachatelé, kteří netrpí sexuální deviací. Např. znásilnění se pachatelé dopustí v důsledku opilosti, intoxikace drogou nebo osobnostní patologií. Je to stejné jako u trestného činu pohlavní zneužívání nezletilých – opět většina pachatelů nejsou sexuální devianti.
Jakým způsobem pomáháte obětem sexuálních trestných činů?
Oběťmi sexuálních trestných činů jsou ženy, děti i muži. Můžeme jim pomoct medikamentózně, tedy utlumit jejich úzkosti, deprese, nespavost, ale nejdůležitější je psychoterapie. Např. ženy, které byly znásilněny, mají potíže o tomto tématu vůbec mluvit, mají problémy ve svém dalším partnerském vztahu, někdy se u nich může vytvořit i odpor k mužům obecně, nebo mají problém s pocitem viny či spoluviny, že kdyby se např. chovaly jinak, ke znásilnění nemuselo dojít. S těmito všemi aspekty musíme terapeuticky pracovat.
V poslední době je v médiích velmi skloňovaná otázka transsexuálů, zaznamenáváte větší počet těchto případů?
Ano. V roce 2017 jsme měli pětinásobný nárůst počtu klientů s poruchou pohlavní identity. Myslím, že je to do značné míry právě tím, že téma genderu je teď v médiích značně oblíbeno. Nedá se říci, že všichni klienti, kteří se k nám přihlásili, trpí transsexualismem jako takovým, protože poruch genderové identity je mnoho. Aktuálně např. určitá skupina osob s gender dysforií žádá takové společenské změny, aby byla umožněna přeměna pohlaví bez závěrečné operace, pokud to mám vysvětlit, žena může mít penis a muž může mít vaginu, vaječníky a dělohu.
V naší republice to legislativně zatím není možné, ale tito lidé o to intenzivně usilují…
Ano. V naší legislativě je dáno, že přeměna pohlaví, tedy matričního, a to včetně rodného čísla, musí proběhnout jedině a pouze po tom, co klient nebo klientka absolvují operaci pohlavních orgánů tak, že jim to znemožní reprodukci.
Jste pro to, aby se vyhovělo jejich žádosti?
Jsem členem odborné komise Ministerstva zdravotnictví pro operační přeměny u transsexuálů, ale myslím, že náš názor nebude mít na legislativu až tak zásadní vliv. Vývoj jde dál, a protože víme, že v některých zemích Evropy toto již je a v USA opravdu může mít žena penis i varlata, tak jednoho dne asi ta situace přijde i k nám a budeme se s tím muset nějak vyrovnat.
Takže žena bude sice legislativně žena, ale s pohlavním ústrojím muže. Genderové role se tedy značně promíchají.
Ony se možná setřou.
Pak už se těžko pozná, kdo je kdo…
To, že má někdo penis, ještě neznamená, že je muž…
Na Sexuologickém oddělení se zabýváte také léčbou sexuality onkologicky nemocných a pacientů po úrazu míchy. Jaká jsou specifika péče o ně?
Na tyto diagnózy se specializuje doktorka Šrámková. V současnosti se např. karcinom prostaty začíná vyskytovat u stále mladších mužů, není to jen otázka seniorů. Pokud máme muže středního věku, který je onkologicky léčen, tak je to muž, který poměrně aktivně sexuálně žije a chce i nadále. Stejně tak většinu úrazů míchy mají mladí muži, kteří jsou na počátku svého partnerského života, chtějí mít rodiny, děti, proto chtějí svoji sexualitu nějakým způsobem řešit. Nabízíme jim své služby včetně řešení plodnosti.
Jaké jsou aktuální otázky Vašeho oboru?
Aktuálně řešíme nedostatek lékařů. Náš obor je nadstavbový a je potřeba odbornou způsobilost v základním oboru, ať je to gynekologie, urologie, psychiatrie, a jen málokdo se chce po získání této způsobilosti ještě další dva roky specializovat v oboru sexuologie. Náš obor je ale velice zajímavý a to, s čím se tady setkávám, je neuvěřitelně pestré. Čím déle v tomto oboru jsem, tím víc vím, že nevím všechno, klienti mě dokážou vždycky překvapit.
Máte na závěr nějaké doporučení či vzkaz?
Milujte se a množte se pokud možno klasickým způsobem, alternativ začíná být až moc.
