Hliněné cesty, nadmořská výška přes 2 000 m, dav lidí s pokřivenými končetinami a jejich vděčnost za lékařské ošetření. Před několika lety navštívil MUDr. Karel Urbášek z Kliniky dětské chirurgie, ortopedie a traumatologie FN Brno v rámci humanitární mise nemocnici v Etiopii. Jak změnil tento pobyt mladému lékaři život a pohled na medicínu? O své zážitky se podělil v následujícím rozhovoru.
Jaký byl cíl této mise?
Misi pořádala nezisková organizace DORRA, kterou vede Dalibor Stoszek, a měla tři hlavní cíle – první z nich byl vzdělávací, protože nemocnice, kde jsme působili, byla napojena na tamní lékařskou fakultu – jedna z našich činností měla být výuka mediků. Další oblastí naší působnosti byla dětská ortopedie, traumatologie a v neposlední řadě také gynekologie a porodnictví. Náš tým tedy sestával z pěti odborníků – internisty, anesteziologa, dětského ortopeda-traumatologa, porodní asistentky a gynekoložky.
Příprava na výjezd do Etiopie musela být skutečně náročná, co všechno obnášela?
Naplánování mise vyžadovalo delší přípravu. Hlavní koordinátor akce Dalibor Stoszek komunikoval měsíce dopředu s místními, tedy s šéfchirurgem nemocnice i s ředitelem Medical College a hlavně s neziskovou organizací ADRA, která misi zaštiťovala. Dále jsme přes různé sponzory sháněli vybavení, ortopedické pomůcky a operační materiál. Náročné bylo také vyřizování úředních povolení, což trvalo několik měsíců. Naše lékařské diplomy cestovaly od českého ministerstva zdravotnictví přes berlínskou etiopskou ambasádu až do Addis Abeby. K originálům dokumentů jsme se dostali až v den našeho odletu.
Můžete blíže popsat nemocnici, v níž jste působili?
Nemocnice se nacházela ve městě Yirgalem asi 3 až 4 hodiny jižně od Addis Abeby. Při této nemocnici fungovala Medical College, sloužila tedy jako vzdělávací centrum mediků. Spádová oblast nemocnice byla cca 2 miliony lidí, jednalo se tedy o jednu z větších nemocnic. O nemocné se staral jeden hlavní chirurg, výrazně využíváni byli také medici zapojení do ošetřovatelské péče, anesteziologové pouze uspávali, ARO či JIP tam neexistuje. Etiopie je na vysoké náhorní plošině – cca 2 200 m n. m., nebyli tam vůbec komáři (ti jsou prý jen do 1 500 m n. m.), podnebí bylo velice příjemné – kolem 20 °C.
V čem se liší případy dětské ortopedie a traumatologie v Etiopii od našich?
U dětí jsme se setkávali s velkým množstvím vrozených neléčených vad, nejčastější byly tzv. „equinovary“ (pes equinovarus) – vrozené vady nohy, které se vyskytují zhruba u 1 dítěte na 1 000 porodů. V naší zemi se dětí s touto vadou narodí zhruba 100 za rok, v Etiopii také, rozdíl je ale v tom, že zatímco u nás se od narození léčí, tam ne. Nefunguje tam prenatální screening, 90 % dětí se rodí mimo zdravotnická zařízení. Další velkou skupinou byli pacienti s neléčenými posttraumatickými stavy.
Jakým způsobem probíhala organizace pacientů na vyšetření či operativu?
Lidé z okolních vesnic se sjeli na nádvoří nemocnice, ke které nebylo vůbec lehké se dostat, vedou tam pouze hliněné cesty, někteří z nich měli v ruce rentgenový snímek. Dopoledne jsme pacienty vyšetřili (jeden z místních mediků nám překládal), odpoledne jsme se přesunuli na operační sály. Místní lidé byli velice vděční. Za naši péči totiž nemuseli nic platit. Většinou nemají peníze na to, aby šli do nemocnic. Často byli tedy smířeni s tím, že v tomto stavu zůstanou do konce života a nedá se s tím nic dělat. Viděli jsme tak případy, které u nás nikdy neuvidíme – např. neléčené luxace lokte, neléčené zlomeniny, dokonce muže s otevřenou zlomeninou, který v nemocnici ležel několik měsíců, kdy mu trčely kosti z těla… Bylo to smutné. Místní k tomu přistupují ale jinak, kdo vysloveně neumírá, toho vůbec nenapadne do nemocnice přijít. Většinou jsme se nesetkávali s akutními zlomeninami, ale pouze s následky dlouhodobě neléčených zlomenin.
Jak to změnilo Váš pohled na medicínu?
Velice. Když jsem viděl, co lidé v Africe vydrží a s jakou pokorou byli ochotni snášet bolest a nepohodlí, silně to ve mně rezonovalo. Každému bych doporučoval se do nějaké takové destinace podívat, aby věděl, jak tito obyčejní lidé žijí.
Jde tu situaci nějak změnit?
Tamní medicína se nezmění tím, že tam pošleme drahé přístroje, které jsou sice nejmodernější, ale nikdo s nimi neumí pracovat, takže v praxi jsou nepoužitelné. V této nemocnici měli např. nerozbalené inkubátory, v další nemocnici jsme viděli nerozbalený rentgenový přístroj. A za druhé, je potřeba změnit celý systém. Zachránit tam člověka, který by byl postižený, pro něj může být ve výsledku horší, než kdyby zemřel, protože v této zemi chybí sociální systém, který by se o nemohoucího člověka postaral. Všichni se živí zemědělstvím a jsou zde pouze hliněné cesty. Invalidní důchody neexistují. Když se narodilo dítě, které nedýchalo, považovali ho za mrtvé a nikdo to nijak výrazně neřešil – ani lékaři, ani rodina, dítě skončilo v odpadkovém koši s ostatními věcmi ze sálu. Jedno takové dítě jsme zresuscitovali, bylo zdravé, a předali matce, která to vůbec nedokázala pochopit. Je to jiný svět, pojetí života je tam úplně jiné, a proto je těžké tam přijít a začít implantovat naše postupy. Cestu vidím spíše v tom učit místní, aby se edukovali a měli potřebu se o lidi starat jinak. Je důležité, aby měli ochotu s námi spolupracovat, tedy nekritizovat je. Bohužel ani náš pobyt nebyl bez konfliktů s místními, když jsme např. chtěli zasáhnout, protože jsme viděli pacienta sraženého autem, který vypadal, že každou chvíli umře, čekat 12 hodin na chodbě a nikdo z místních lékařů to neřešil…
Co pro Vás bylo největším přínosem? Chtěl byste v budoucnu vyjet na podobnou misi?
Největším přínosem bylo, že jsem mohl pomoct konkrétním lidem, protože změna tamního systému bude trvat ještě mnoho desítek let… Do budoucna uvažuji o výjezdu do Indonésie, kde již byli kolegové z naší kliniky.
