Česká společnost biomedicínského inženýrství a lékařské informatiky ČLS JEP si letos připomíná 50 let od založení. V Česku je postavení biomedicínských inženýrů ve srovnání se světem na dobré úrovni, ale s několika důležitými „ale“. I o tom se dozvíte v rozhovoru Ing. Davidem Pospíšilem, Ph.D., vedoucím biomedicínským inženýrem Interní kardiologické kliniky FN Brno a LF MU.
Patříte k vůdčím českým osobnostem, které se již dlouho a systematicky pohybují v profesi biomedicínského inženýrství. Vzpomenete si ještě na svoje začátky? Jak tato profese v ČR a ve FN Brno začala?
Ano, pamatuji dobře. Na Interní kardiologickou kliniku FN Brno a LF MU jsem začal docházet již jako student biomedicínského inženýrství na VUT v Brně během tvorby mé diplomové práce, která se věnovala analýze EKG, přesněji shlukové analýze srdečních arytmií, konkrétně extrasystol. To bylo v roce 2012, následně jsem nastoupil jako biomedicínský inženýr v červenci roku 2013. Toho času jsme na klinice byli dva, do té doby jeden biomedicínský inženýr od roku 2004.
Co se týče celé FN Brno, biomedicínští inženýři zde již historicky pracovali, ale v menším počtu. Kromě kardiologické kliniky, kde toto zdravotnické povolání už dříve bylo nedílnou součástí některých specializovaných výkonů (a dnes je to již zakotveno legislativně a řada výkonů nelze bez biomedicínských inženýrů vůbec dělat) – zejména invazivní arytmologie, pracovali kolegové prakticky jen na Oddělení zdravotnické techniky. To je ale ve srovnání s námi, klinickými inženýry, úplně jiný svět, skoro čistě technický, bez přímé práce s pacienty, zaměřený na management lékařských přístrojů, tvorbu technických specifikací pro výběrová řízení, komunikaci s dodavateli atp.
Následně jste začal studovat i na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Co Vás k tomu vedlo a jaká byla Vaše motivace?
Po nástupu na kliniku jsem byl přijat do doktorského studia studijního programu „Vnitřní lékařství se specializací Kardiologie“. Motivací byl především zájem o lékařskou problematiku, rozšíření znalostí a také o vědecko-výzkumné aktivity. Biomedicínské inženýrství je totiž s medicínou úzce spjato a formální medicínské vzdělání dokáže tento potenciál značným způsobem odemknout a rozšířit. Taktéž se tím kladně posouvá náš status co do vnímání z pohledu lékařů.
Byl jste zakládajícím členem (rok 2017) a prvním předsedou pracovní skupiny KardioTech České kardiologické společnosti. Jak moc tato společnost ovlivňuje, aby se tato profese dostala více do povědomí vedení nemocnic a klinik tak, aby byli biomedicínští inženýři plnohodnotně zastoupeni v českých nemocnicích? Jak jsme na tom, co se týče počtu ve srovnání s Evropou či světem?
Založení pracovní skupiny vycházelo jednak z důvodu stále hlubšího propojení klasické medicíny s rozvojem specializovaných, zejména nefarmakologických metod a s tím spojené technické náročnosti a také vůle nějakým způsobem sjednotit toto povolání v rámci České republiky, otevřít možnosti pro kooperaci s Českou kardiologickou společností, či vytvoření komunikační platformy. Tato iniciativa je tedy aktivní v oblasti kardiologie, kde pravidelně organizuje či spoluorganizuje odborná sympozia a kongresy, a také proběhly již 2 ročníky vlastního sjezdu biomedicínských inženýrů v kardiologii.
V České republice taktéž existuje společnost, která zastupuje všechny biomedicínské inženýry napříč obory, a tou je Česká společnost biomedicínského inženýrství a lékařské informatiky pod Českou lékařskou společností Jana Evangelisty Purkyně. Ta má padesátiletou historii. Je navázána na Ministerstvo zdravotnictví ČR i Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví a aktivně toho využívá v prospěch našeho povolání.
Ve srovnání s Evropou či světem není české biomedicínské inženýrství nijak zvlášť pozadu, nicméně mohu z vlastní několikanásobné zkušenosti z USA (a pokračující, dlouhodobé spolupráci) potvrdit, že jisté věci se na „západě“ pořád dají řešit snadněji, především ty vědecké. Pokud se zaměříme na biomedicínské inženýry v klinické praxi, je česká situace malinko specifická v tom, že ve světě jsou biomedicínští inženýři především vysoce platní výzkumníci, vývojáři, vědci – z podstaty svého vzdělání. Na klinikách tam pracuje pak řada dalších vysokoškolských nelékařských pracovníků, kteří nejsou biomedicínskými inženýry, avšak jsou specializovaní na nějakou konkrétní oblast – například na echokardiografii. U nás, potom, když se biomedicínský inženýr etabluje na klinice a atestuje, se teprve poté dostává k provádění některých výkonů (ambulantní kontroly kardiostimulační techniky či zmíněnou echokardiografii).
Ještě bych rád doplnil, že právě výše uvedené odborné skupiny připravují v současnosti vznik „Zvláštní specializované způsobilosti“ v několika subspecializacích, což je postgraduální vzdělávání přístupné po atestaci, které biomedicínským, resp. přesněji klinickým inženýrům zpřístupní samostatné vykonávání některých specializovaných lékařských výkonů.
Šíře dovedností této profese je opravdu veliká a zahrnuje znalosti jak z elektrotechniky, fyziky, strojírenství, medicíny, biologie, chemie, tak i z počítačových věd či ekologie, ekonomie a managementu. Jak hodnotíte úroveň vzdělávání biomedicínských inženýrů v našem univerzitním školství?
Je tomu tak. Například zde v Brně je biomedicínské studium zajištěno kooperací Ústavu biomedicínského inženýrství na Fakultě elektrotechniky a komunikačních technologií Vysokého učení technického a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, probíhá paralelně a zahrnuje desítky předmětů na obou institucích, včetně praxí v nemocnicích. Technický i medicínský základ je masivní. Studenti mají na výběr řadu volitelných oborových i mimooborových předmětů, které dále zpestřují nabídku a umožňují další profilaci.
Biomedicínské inženýrství je ve své podstatě mostem mezi technikou a medicínou. Spojuje oba světy, dokáže mezi nimi efektivně manévrovat, a právě tato interdisciplinarita otevírá brány bohatému využití. Úroveň českého vzdělání je na vysoké úrovni, což dokazuje jednak prohlubující se integrace povolání do zdravotnictví, pokračující postgraduální studia na obou typech fakult, vědecké výsledky celé komunity i bohaté zahraniční spolupráce.
Mají české nemocnice dostatek biomedicínských inženýrů a je už všude tato profese, řekněme, zažitá? Jinými slovy, jsou už biomedicínští inženýři u nás běžnou součástí týmů lékařů?
Otázka je to komplexní. Ano i ne, a jak kde. V České republice bylo dle dostupných statistik z konce roku 2023 ve zdravotnictví evidováno necelých 500 úvazků biomedicínských / klinických techniků či inženýrů, většinově ve fakultních nemocnicích či zařízeních vyšších kategorií, což souvisí se zaměstnáváním těchto odborníků převážně ve specializovaných a superspecializovaných provozech – komplexních kardiocentrech.
Progresivní kliniky s uvědomělým vedením a často s nadnárodním přesahem, jako je například naše Interní kardiologická klinika ve FN Brno, mají dlouhodobě zavedené biomedicínské týmy, které se neustále rozvíjejí. Tyto týmy svým pracovištím přinášejí vysokou, jasně definovatelnou a měřitelnou přidanou hodnotu v klinické, technické i vědecké oblasti.
Existují však pracoviště, kde tomu tak úplně není a je to z různých důvodů škoda, i když situace se postupně vyvíjí pozitivním směrem. Když to ovšem vezmu jako celek a mluvím-li o kardiologii, pak jsou biomedicínští inženýři běžnou, dobře zažitou a nepostradatelnou součástí lékařských týmů.
FN Brno založila Centrum inovací ve spolupráci s firmou Prusa Research, a.s., a Vy jste se stal jeho koordinátorem. Co od něho očekáváte směrem ke zlepšení péče o pacienty? Mají taková centra i ostatní fakultní nemocnice v ČR?
Centrum inovací jsme založili po několika letech spolupráce s tímto strategickým partnerem na poli 3D tisku – zejména pak testování nových metod, vývoje nových materiálů a jejich implementace do zavedené praxe. Záběr Centra je však širší a netýká se zdaleka jen 3D tisku, ale i dalších současných velkých výzev, jako je využití umělé inteligence, virtuální a rozšířené reality, internetu věcí (IoT), automatizace či robotiky…
Očekávání jsou velká, avšak je nutné na ně nahlížet v kontextu „korporátu“ velké fakultní nemocnice, finančních možností i platné legislativy. Jednoznačným (a zdaleka ne jediným) cílem Centra inovací je zlepšení péče o pacienty. Data již ukazují, že inovace vedou ke zrychlování, zpřesňování, zefektivňování, ale k také hlubší individualizací a dostupností zdravotní péče. K tomuto cíli pak směřují cesty směrem k využití výše popsaných technologií. Příkladem u nás mohou být zavedené postupy při plánování výkonů, kde je využíván 3D tisk, virtuální realita, pokročilé datové analýzy či strojové učení a umělá inteligence.
Závěrem můžeme konstatovat, že centra tohoto typu postupně vznikají i v dalších nemocnicích, státních i soukromých, ale zdaleka ještě nejsou všude.
Vy sám jste velice aktivní na poli invazivní a intervenční elektrofyziologie na IKK FN Brno a LF MU. Jaké jsou zde nové trendy v tomto oboru směrem k profesi biomedicínského inženýrství?
Invazivní a intervenční elektrofyziologie je obor, respektive specializace kardiologie, arytmologie, kde jsou biomedicínští inženýři nezbytní v klinickém prostředí již desítky let. Stáli například při vývoji prvních kardiostimulátorů. Biomedicínští inženýři neodmyslitelně patří k invazivním výkonům, jako jsou katétrové ablace arytmií. Nově při nich provádějí už na několika pracovištích v ČR intrakardiální echokardiografii, dále spolupracují u implantací kardiostimulátorů a kardioverterů-defibrilátorů a rutinně provádějí jejich následné ambulantní kontroly.
Další trendy bych pak zobecnil na celou kardiologii, kde se v současnosti napříč Českem rozmáhá zejména provádění transtorakální echokardiografie. Na našem pracovišti je také silná působnost v oblasti vědy a výzkumu, kde jednak biomedicínští inženýři studují vlastní doktorská studia, vedou své projekty, ale také dlouhodobě participují na vědeckých aktivitách lékařského týmu. Máme, či tvoříme řadu vysoce impaktovaných publikací, kde se biomedicínští inženýři podílí od sběru až po pokročilé matematické analýzy dat, především EKG. Tvoříme vlastní software a například také kompletní klinický informační systém, řešíme telemedicínu, přednášíme na odborných akcích v technických i lékařských sekcích. Pro část týmu na naší klinice je domovským místem Pracoviště invazivní a intervenční kardiologie, kde se kolegyně a kolegové věnují intravaskulárním zobrazovacím metodám, plánováním výkonů, různým měřením, vyhodnocováním dat a 3D tisku od A do Z.
Obecně jde přístrojová technika v nemocnicích stále dopředu. Předpokládám, že v této věci je stále potřeba se vzdělávat a sledovat technické dovednosti nových přístrojů?
To je zajisté pravda a také je to jeden z důvodů, proč je v kardiologii tak silné zastoupení našeho povolání. Kardiologie je jeden z nejtechnizovanějších oborů medicíny, kde to není jen o využití technických mechanismů – přístrojů pro diagnostiku a terapii, ale především o nasazení vysoce sofistikovaných komplexních systémů, kde je biomedicínský inženýr u výkonů nezastupitelný. Pokrok přináší změnu. Aby lékař mohl provádět moderní, stále složitější výkony za použití špičkového vybavení, potřebuje při tom, doslova jako pravou ruku, biomedicínského inženýra, který perfektně zvládá část technickou.
Co je pro profesní život biomedicínského inženýra v nemocnici naprosto nepostradatelné?
Je to povolání, které je komplexní a interdisciplinární. V potřebném vybavení biomedicínského inženýra, který má být platnou součástí týmu, se snoubí perfektní znalost klinického provozu, zvídavost a pokora, samostatnost, zodpovědnost, či výborné komunikační dovednosti česky i anglicky. Jedině tak může vytvořit silný most mezi technikou a medicínou, který nejlépe definuje jeho roli.
Říkáte, že v Česku je postavení biomedicínských inženýrů ve srovnání se světem na dobré úrovni, ale s několika důležitými „ale“. Jaká „ale“ to tedy jsou?
Postavení biomedicínských inženýrů v České republice je z odborného hlediska velmi silné a v mnoha ohledech plně srovnatelné s vyspělými zeměmi. Systém stojí na kvalitním technickém i medicínském vzdělání a schopnosti propojit techniku, medicínu i informační technologie přímo v každodenním provozu zdravotnických zařízení. Biomedicínští inženýři zde zajišťují bezpečný a efektivní chod moderní medicíny a představují stabilní pilíř zdravotnického systému. Zásadní problém však spočívá v tom, že tento potenciál zůstává z velké části nevyužit. Jejich role je často redukována na provozní podporu, zatímco jejich zapojení do vědy, výzkumu, managementu a systematických inovací je stále omezené. V nejvyspělejších systémech přitom právě biomedicínští inženýři stojí v čele technologického rozvoje zdravotnictví, propojují klinickou praxi s výzkumem a aktivně formují nové přístupy k péči. V českém prostředí navíc narážejí na limity v podobě nejasně definovaných kariérních cest, nižšího společenského uznání a nedostatečného finančního ohodnocení. Pokud má české zdravotnictví držet krok se světem, je nezbytné posunout biomedicínské inženýry z role „správců techniky“ do pozice strategických partnerů, kteří se podílejí na rozhodování, výzkumu, inovacích i řízení změn. Bez tohoto posunu hrozí, že i přes vysokou odbornost a kompetentnost zůstane jejich skutečný přínos nevyužitý a systém jako celek nebude schopen plně využít potenciál moderních technologií. V důsledku toho navíc dochází k tomu, že soukromý sektor systematicky přitahuje a odčerpává ty nejkvalitnější odborníky, kteří v něm nacházejí lepší podmínky pro profesní růst, finanční ohodnocení i reálné zapojení do inovací.
Video o profesi biomedicínských inženýrů a také v souvislosti s 50. výročím České společnosti Biomedicínského inženýrství a Lékařské informatiky si můžete prohlédnout zde.
Kontakt na Oddělení komunikace
