Menu
Česky English Deutsch
+420 532 23 1111

Mgr. Kateřina Šumberová

Mgr. Kateřina Šumberová

Mgr. Kateřina Šumberová (nar. 1973), Hodgkinova nemoc

Rok 1997 přinesl do mého života několik významných událostí, které se až s ironickou přesností odvíjely v duchu známého “jednou jsi dole, jednou nahoře”. Začalo to z toho radostnějšího konce – úspěšná obhajoba diplomové práce na Katedře botaniky Přírodovědecké fakulty MU, státní zkouška – a pak promoce, kde se mohli výsledky mého pětiletého snažení konečně pokochat i moji rodiče. Přijetí na postgraduální studium v oboru Botanika (jak taky jinak!) s plánovanou disertační prací zaměřenou na vegetaci letněných rybníků (tj. rybníků, které jsou přes léto ponechány bez vody – tu nádheru byste měli vidět!). Na řešení tématu, které jsem si sama vymyslela, jsem se moc těšila. Také u nás na katedře si ten nápad pochvalovali, nejspíš proto, že se po tak dlouhé době konečně našel někdo ochotný vlézt i do hlubokého rybničního bahna, kam se většině botaniků nechce.

Přede mnou byly tři měsíce prázdnin a pak tři roky studia na fakultě. Mezi lidmi, které jsem dobře znala a kteří byli a jsou mými přáteli. Zdálo se, že mi nic nechybí ke štěstí. Je pravda, že fyzicky jsem se už delší dobu necítila ve své kůži. Ostatně, pracovní vypětí posledních měsíců bylo znát na všech. Únava – a fyzická kondice veškerá žádná. Ale léto v terénu to dá do pořádku...

Léto se přehouplo do své druhé poloviny a vůbec se nezdálo, že by se něco změnilo k lepšímu. Ale vyšetření u fakultní lékařky neukázalo, s výjimkou zvýšené sedimentace, nic podezřelého. Trochu mě to uklidnilo, protože jsem samozřejmě vůbec neměla chuť trávit čas chozením po doktorech. Až dovolená na Šumavě, kde mě zmohl výstup do sebemenšího kopce a klouby mi vrzaly jako špatně namazané dveře, mě v mém přesvědčení, že se nic neděje, poněkud zviklala. Po návratu se přidaly vysoké horečky, takže nezbylo než navštívit lékaře u nás ve vsi. Tři dny doma v posteli s domnělou chřipkou – a žádné zlepšení. A pak náhle všechno začalo nabírat rychlé obrátky. Hospitalizace na JIP Interního oddělení v Břeclavi pro zánět osrdečníku. Po pěti dnech převoz do Brna-Bohunic, nejprve na Interní kardiologickou kliniku. Další dny nejistoty a otázek: Co se děje? Vrátím se vůbec ještě někdy domů? Po deseti dnech mi sdělili diagnózu: Hodgkinova nemoc, nádorové onemocnění, které lze vyléčit jedině chemoterapií – a odstěhovali mě o patro výš, na Interní hematoonkologickou kliniku. Radost jsem z toho neměla, ale i tahle realita byla lepší než nejistota. Lékaři mi vysvětlili, jak bude léčba probíhat – a už to byla obrovská pomoc. Věděla jsem, že se můžu a chci uzdravit, i když bez boje to nepůjde. A tak jsem se do něj s vervou pustila.

Zpočátku se objevovaly nové “drobné nepříjemnosti”, jako zavedení venózního portu nebo nutnost naučit se píchat si růstové faktory, aby se mi rychleji obnovovaly počty leukocytů v krvi. K tomu jsem užívala i lithium, které ze mě vždy po pár dnech dokázalo udělat ospalou a apatickou bytost. Právě v tomto stavu mě občas napadaly nejčernější myšlenky. Naštěstí kolem mě vždycky bylo dost lidí, kteří mě dokázali podržet – rodina a přátelé – vlastně až tehdy jsem zjistila, kolik jich doopravdy mám.

Když jsem byla v lednu roku 1998 postavena před novou skutečnost, totiž že budu muset podstoupit autologní transplantaci periferních kmenových buněk, na chvíli jsem si připadala jako ve zlém snu. Ale když jsem pak měla možnost zeptat se na všechno, co s tím zákrokem souvisí, strach náhle opadl. Občas ještě vystrčil růžky, naposledy asi tři týdny před mým odjezdem do nemocnice. Pak už po něm nebylo ani vidu ani slechu.

Měla jsem dost času se na vysokodávkovanou chemoterapii i pobyt na Life Islandu psychicky připravit. Napadlo mě, že to všechno nemusím brát jako nutné zlo, ale jako dobrodružství. A protože jsem jako dítě hrozně záviděla Robinsonovi jeho pustý ostrov, řekla jsem sama sobě: “Teď to tady máš, tak ukaž, jestli ještě umíš být Robinsonem!” Vzala jsem si s sebou spoustu knížek, dopisy, na které jsem chtěla odepsat, dokonce i dalekohled, abych se z okna mohla dívat po krajině. Věděla jsem, že mohou přijít chvíle, kdy nebudu schopna dělat vůbec nic, že všechno může selhat, že o překvapení nikdy není nouze, ale ať se děje cokoli, musím to vydržet.

Už někdy na podzim roku 1997 jsem začala psát krátké povídky na různá témata. Psaní mě vždycky bavilo, ale neměla jsem na ně čas. A pak náhle bylo času habaděj. Po nějaké době jsem se odvážila psát i o své nemoci – vážně ale i nevážně. Byl to dobrý způsob, jak se vyrovnat s tím, co mě trápilo. Moje vlastní myšlenky, které se objevovaly přede mnou na papíře, jakoby se zhmotnily. Bylo je možno uchopit, rozebrat, dojít k rozuzlení. Psala jsem i v nemocnici. Tak vznikla povídka “Co vidím z okna” a na Life Islandu pak část povídky “Jak se státi trosečníkem”. Na víc tehdy moje síly nestačily, ale zato po třech týdnech, kdy jsem se po transplantaci vrátila domů, jsem přímo překypovala nápady a energií. Moje potřeba napsat o všem, co se dělo kolem mě i ve mně, o všech, kdo mi tolik pomáhali, touha vyjádřit všechnu radost a vděčnost byla tak velká, že mi málem nestačily ruce ke psaní. V tom období jsem napsala povídky “Padání vlasů”, “Touha po životě”, “Velká vizita” a “Hesla”. V každé z nich se dívám na život i na moji nemoc a její různé aspekty z trochu jiného úhlu.

Moje “potransplantační” léto zdárně utíkalo a pomalu nastal čas začít znovu pracovat, jezdit do terénu a na fakultu, zkrátka zařadit se do normálního života. Onen “normální život” je diametrálně odlišný od života nemocného člověka. Každodenní starosti. Nejsou tak velké, ale je jich hodně. Dokážu si s nimi ještě poradit a zařadit se mezi zdravé? Vzpomínky na období v nemocnici se pro mě staly silným motorem a pomohly mi překonat první mrzutosti, se kterými se chtě nechtě musí potýkat každý. Některé z těch mrzutostí se také staly popudem pro napsání povídky “Z různých pohledů mých očí”.

Občas se ještě ozvaly i zdravotní potíže – a tehdy jsem hned spěchala do Bohunic za těmi, kdo si získali moji důvěru. Během léčby na IHOK jsem se přesvědčila, že jsem se dostala do dobrých rukou a že se na lékaře a sestřičky můžu spolehnout. Poznala jsem mezi nimi lidi, kterých si jednou provždy budu vážit.

Nemoc byla jako rána klackem do hlavy. Byla ale z těch, které vás neudolají, ale řeknou vám: “Člověče, otevři konečně oči a začni se dívat kolem sebe”. Děkuji všem, kdo mi během tohoto, leckdy bolestného procesu, stáli nablízku a pomáhali mi. A Vám, kdo právě prožíváte něco podobného jako já před... vlastně už před třemi lety (!), moc držím palce. Stále se s Vámi cítím být na jedné lodi, i když už stojím oběma nohama na druhém břehu.

 

Co vidím z okna

Pouhým pohledem z okna lze uvidět spoustu věcí. Samozřejmě záleží na tom, kde to okno, z něhož se díváte, je konkrétně umístěno, na jeho rozměrech, ale i na tom, zda ho někdo v posledních několika letech alespoň 1´ umyl. Není-li tomu tak, zpravidla se okno stává natolik neprůhledným, že propouští dovnitř snad něco rozptýleného denního světla, nikoliv však barvy a tvary vnějšího světa. Ale předpokládejme, že se okenní tabule, skrze niž se díváme, honosí křišťálovou čistotou, a zároveň, že pozorovatel netrpí krátkozrakostí nebo že ji alespoň vhodně koriguje brýlemi s příslušným počtem dioptrií.

Co lze vidět z takového průměrného okna? Obvykle tomu nevěnujeme přílišnou pozornost. Žijeme dvacet let ve stejné ulici, ve stejném domě. A máme pocit, že z oken domu se nám naskýtá stále stejný obraz, který důvěrně známe. Totéž lze říci i o pohledu z oken kanceláře, dílny, laboratoře či jiného objektu, kde pracujeme – máme-li ovšem v zaměstnání čas koukat z okna. Zajímavý snad může být pohled z rozhledny, kde si ale nepřejeme být omezováni skleněnými tabulemi. Tak co nám vlastně může takový pohled z okna přinést? Není vysedávání za oknem a pozorování života venku jen zbytečným mrháním času? Proč se raději rovnou nevypravit ven do světa a nezakusit jeho dobrodružství na vlastní kůži?

Jistě, strávit větší část dne u okna, byť by se nám pohledem ven naskýtal sebekrásnější pohled, nemůže uspokojit žádnou lidskou duši. Ale někdy potřebujeme trochu nadhledu. Abychom mohli přemýšlet o zákonitostech tohoto světa, musíme se alespoň občas vytrhnout z jeho vřavy a zmatku a pokusit se pohlížet na svět okem nezávislého pozorovatele. Často na to není čas, a pak se cítíme jakoby unášeni silným proudem někam, kam vlastně ani nechceme.

Někdy se stane, že po mnoho dní zůstává jediným prostředkem naší komunikace s vnějším světem právě okno... Nezbytná součást každého bytu, jejíž nezbytnost dohání každou hospodyni s hadrem v jedné ruce a kbelíkem horké vody ve druhé k zoufalství i zuřivosti zároveň. A přitom je okno tak výborný vynález.

Hlavní budova bohunické nemocnice se podobá obrovské rozhledně. Samozřejmě, že nebyla postavena za tím účelem, aby se obyvatelstvo celé jižní Moravy, které se sem sjíždí, kochalo pohledem na krásy i ošklivosti Brna a celého jeho širého okolí. Ovšem když už se člověk v těchto končinách octne, a není mu souzeno zas tak brzy odejít, televize ho nudí, čtení unavuje, na jídlo nemá chuť, spát se mu nechce a jiný způsob trávení volného času ho už nenapadá, může se pohled z okna stát každodenním vzrušujícím dobrodružstvím, výpravou do neznámých krajin, příležitostí k jinému nahlížení na život a kdovíčím ještě.

Brno vypadá z oken bohunické nemocnice jako opravdové velkoměsto. Neustále je totiž zahaleno v lehký opar, řekněme smog – a ten je přece jednou z výsad velkoměst. A nic na této podobě města Brna nemění ani fakt, že současně se šedivým závojem výfukových plynů je vidět i svěží zeleň zahrad a parků – a není jí zrovna málo.

Zvláštní je, že když jste nuceni ležet v nemocnici, i ty panelákové králíkárny, které se tyčí na všechny strany kam oko dohlédne, vám budou připadat hezčí, lidštější a zajímavější. Budete cítit touhu být někde jinde – je jedno kde, třeba v tom paneláku hned naproti, je šedý a hranatý, je doslova hnusný, ale není to nemocnice...

Asfalt a beton. Dláždění chodníků, které se jako šedivé stužky vinou mezi dosud šťavnatou zelení pravidelně udupávaných trávníků.

Stromy všech druhů, tvarů a velikostí. Na jejich listech dosud nestačil ulpět prach, a tak se stromy tváří zdravě zeleně, jakoby právě připochodovaly z krajů, kde je městská špína a kouř neznámým pojmem.

Pestrá směsice automobilů křižuje ulice sem a tam, tam a sem... Lidé se vracejí z práce, ze školy, z nákupů. Spěchají. Všichni někam spěchají – a možná ani nemají kam a proč. V dnešní době se jaksi zvyklo spěchat...

V dálce za městem se červenají střechy domů z pálených tašek. Rajhrad, Hrušovany u Brna, Moravany... Většinu vesnic a městeček vůbec neznám, nikdy jsem tam nebyla. Co se takhle někdy podívat do vísky lemované žlutou záplavou řepkových polí? Anebo tamhle ke kostelu se štíhlou špičatou věžičkou?

Na jihu se modravě rýsuje Pálava. Jiného výraznějšího kopcoví v kraji není. Jen nevysoké pahorky, pokryté tu polem, tu lesem. Alespoň se tak nanicovatě pahorkovitě jeví zdálky. Pokusit se vyšlapat na vrcholky “pahorků” na kole, asi bych se docela zapotila.

I podvečerní paprsky slunce i modrá obloha i křídla holubí jsou za oknem k mání. Jenom mi nejde na rozum, proč jsem je tam neviděla dřív...

(8. 5. 1998, Interní hematoonkologická klinika, nemocnice Bohunice

 

Jak se státi trosečníkem

“Jestli někdo tvrdí, že nikdy v životě o ničem nepochyboval, nikdy nezakolísal, neztrácel optimismus a nepropadal beznaději, pak zcela určitě lže...”

Tak tahle “moudrost” vyšla z mojí hlavy a zapsala jsem si ji do sešitu, o němž jsem se domnívala, že bude mým “trosečnickým deníkem”, téměř před třemi lety. Byl to první den, či spíš první večer mého pobytu na “Life Islandu”, tj. na sterilní jednotce hematoonkologické kliniky bohunické nemocnice, kde jsem nakonec strávila asi dva týdny. Spousta věcí se od té doby změnila a kdybych měla k výše uvedenému výroku něco dodat, bylo by to asi tohle: “...nebo je obdarován Božskou prozřetelností či slepotou postihující všechny smysly – a nejen smysly.” (únor 2001)

 

Den prvý – 14. 5. 1998

Jak se člověk stane trosečníkem? Inu, takový vůl, jako jsem já, se stane trosečníkem docela snadno. To si nejdřív hodně dlouho hrajete na hrdiny – a najednou se dostanete do situace, která vyžaduje opravdové hrdinství. A tehdy konečně zjistíte, že se vám zrovna této potřeby, k přežití zcela nezbytné, nějak nedostává.

Pozor, nezaměňujte ale trosečníka za ztroskotance! Nenazývám se trosečníkem proto, aby to snad znělo romanticky, ale proto, že do ztroskotance mám ještě daleko. Ztroskotanci už je obvykle všechno jedno, někdy se dokonce ve svém ztroskotaneckém stavu cítí docela šťastně. Jenže trosečník to ještě nevzdal. Trosečník je sice okolnostmi přinucen po kratší či delší dobu setrvat na pustém ostrově, ale vynakládá veškerý svůj um na to, aby svoji situaci změnil. Ne že by mu nechutnaly místní banány a jiné plody, ne že by v řekách nebylo dost ryb a v lesích hojnost zvěře, ne že by u sebe neměl dost nářadí a jiných užitečností z vraku lodi. On si na tom ostrově třeba žije jako prase v žitě. Ale je tam sám. Chybí mu blízká člověčí duše, chybí mu domov a kdovíco ještě. Kdyby byl doma v kruhu blízkých duší, pravděpodobně by mu ty duše připadaly tak blízké, až by mu to lezlo na nervy. Možná by zatoužil po klidu ostrova...

Ale nechme toho. Nespokojenost je v určité míře vlastní všem lidem. Přiznám se, že jsem nejednou zatoužila po exotice nějakého pustého ostrova. A tak máme, co jsme chtěli! Hm, banány tu nerostou, opice neskáčou po stromech – vždyť oni tu ani žádné stromy nejsou, kytky akorát tak umělé a jeden velký keramický pták visí na zdi...

Ale no táák! Přece nebudeš svůj ostrov popisovat takhle hnusně! Kam ses poděla, Fantazie? Vylez z díry, potvoro, a udělej mi z téhle betonové kukaně něco přijatelnějšího! Tropy to být nemusí, abych se tu neuškvařila.

Tak zítra nakreslíme mapu ostrova, ano? Budou na ní skaliska, vodopády, jezera a další hezké věci. Ale teď už dobrou noc – i trosečník si musí odpočinout.

 

22. 7. 1998

Jak vidíte, další den se už nikdy nekonal. Ne že by se nekonal ve skutečnosti, to ano – a bylo jich dokonce víc. Ale práce na ostrově – kácení stromů, stavba obydlí, shánění jídla a příprava půdy pro pěstování obilí i každodenní vyhlížení lodních plachet, to všechno mi zabralo tolik času, že na psaní deníku prostě nebyl čas. Pak přišel záchvat malárie, tedy taky ne zrovna nejvhodnější situace na zábavu podobného rázu – a pak už jsem na obzoru zahlédla bílé plachty...

Ale teď vážně – co mě vlastně přimělo ke hře na Robinsona? Mohlo by se zdát, že v pětadvaceti už je člověk na takové legrácky přece jen trochu starý. Pokud si to myslíte, pak jste asi nikdy neslyšeli ono známé “I dospělí si mohou hrát”. No jo, vlastně mohou – ale proč si tedy nehrají? Většinou asi proto, že na nějaké hraní nemají kdy. A pak je taky při myšlence na hraní třeba napadne: “Ale co by tomu řekli sousedi, známí, manžel(ka), přátelé – a vlastní děti? Manžela ani děti nemám, sousedi mi můžou být ukradení a přátelé a známí beztak dávno vědí, že nejsem úplně normální... a času bude habaděj.

Doby, kdy jsem po večerech louskala Robinsona Crusoe, mayovky, Verneův Tajuplný ostrov či dva roky prázdnin, jsou nenávratně pryč. Potom se mým denním chlebem staly knihy typu “Květena ČR”. Na dobrodružství nějak nezbyl čas a když už, musela to být výhradně dobrodružství botanického rázu.

Ale pak se mi “poštěstilo” onemocnět. Chřipka nebo říznutí do prstu toho většinou ve vašem životě moc nezmění, jedině máte vztek, že už se vám “zase nedaří” a že na práci, která měla být hotová už včera, budete mít ještě míň času. Ale když ochoříte na půl roku nebo na dél, najednou zjistíte, že “všechno je jinak”. Taková záludná choroba má občas na naše myšlení větší vliv, než jsme ochotni připustit. Ani já jsem tomu neunikla. Ale sotva mi začalo být líp, či obrazně řečeno, když už jsem vstala a otřepala se, zdálo se, že se brzy všechno vrátí do starých kolejí – a asi by se bylo bývalo i vrátilo. Ovšem jak se brzy ukázalo, ještě nebyl všemu konec. Bylo mi souzeno strávit nějaký ten týden (nebo taky nějaký ten měsíc – předem se to nevědělo) v nemocnici na izolovaném pokoji – bez spolupacientů, bez procházek po chodbě, s návštěvami za sklem. To víte, že mě to nenadchlo. Ale když jsem viděla, že není jiné cesty, začala jsem horečnatě přemýšlet, jakým způsobem období ve sterilní komůrce co nejsnáze přečkat. “Po dobu nedostatku bílých krvinek jsou nemocní umístěni na speciálních pokojích, tzv. LIFE ISLANDS – “ostrůvcích života”. Nějak tak, možná trochu jinak, to stojí psáno v informačních materiálech, které na bohunické II. interně dostane každý pacient připravující se na transplantaci kostní dřeně. LIFE ISLAND... ostrov... no to je nápad! Jede se na ostrov! Oproti Robinsonovi Crusoe, který se na pustém ostrově octl zcela neočekávaně, jsem byla ve výhodě. Alespoň jsem si to myslela – vždyť si můžu všechno předem připravit. Co s sebou? Moc toho nepotřebuju. Pár knížek – ale hlavně Robinsona Crusoe, kdyby mi náhodou došla inspirace. Dopisní papíry a obálky, tj. v překladu lahve a svitky papíru. A hlavně deník – a pak už jen oprášit trochu dětské fantazie a hravosti. Sbaleno – jde se!

Všechno jsem měla do detailu promyšlené. Nejdřív mě čeká bouře provázená pořádnou mořskou nemocí, tj. vysokodávkovaná chemoterapie (mořská nemoc se kupodivu nakonec nekonala). Pak ztroskotání – to bude den, kdy se přestěhuju do izolace. A pak už pobyt na ostrově. Dlouho jsem přemýšlela, zda by můj ostrov měl ležet v tropech, kde je na můj vkus trochu moc horko a navíc tamní rostliny neznám, takže by mi hrozilo nebezpečí, že se otrávím lákavě vyhlížejícími bobulemi – anebo raději v mírném pásmu – to ale zase ostrovy příliš neoplývá. Nakonec jsem usoudila, že bude lépe rozhodnout se podle momentální situace, tj. třeba podle teploty vzduchu v pokojíku. No, jak znám bohunickou klimatizaci, asi z toho budou tropy... Takže i tenhle problém jsem nakonec vyřešila. A běda, jestli tam na mě nebudou hodní – zapíšou se do dějin ostrova jako piráti nebo dokonce lidožrouti! (Už na tomto místě musím poznamenat, že těch pirátů a lidožroutů jsem si moc neužila – či spíš vůbec jsem si jich neužila).

Tak tohle byla moje představa o životě na ostrově. A skutečnost? Pochopitelně všechno dopadlo jinak. I když – jak se to vezme.

Jak už jsem řekla, lidožrouti to prošvihli na celé čáře. Ani tropy se nakonec – k mojí velké radosti – nekonaly. Spojení s okolním světem pravidelné – dokonce mi i přicházely odpovědi na lahvovou poštu. Potoky ke koupání a vodopády (v překladu sprcha + WC) radost pohledět... Jenže – nejsem zkrátka Robinson Crusoe, i když máme hodně společného. Jsem to já, jedinečná bytost, tak jako je jedinečný každý člověk. A jedinečné bylo i moje dobrodružství...

Přiznám se, že Robinsona Crusoe jsem nakonec vůbec neotevřela. Zkrátka jsem necítila potřebu. Doprovázel mě taky polární badatel Richard Evelyn Byrd a jeho kniha “Sám a sám”. “...a ještě jednou sám”, pravila psycholožka, vstoupivše do předsíňky pokoje a uzřivše knihu v mých rukou. “Prosím tě, co to čteš?” Milá paní psycholožko, co je Vám do toho? Nemohu si snad číst, co chci? To jsem pochopitelně pronesla jen v duchu. Ano, mohu si číst co chci – ale knihu jsem nakonec odložila. Stačilo mi přečíst pár stránek – a hned jsem věděla, že Byrd je mi ještě bližší než Robinson Crusoe. I přesto – anebo možná právě proto – že své dobrodružství prožíval v ledové pustině, uprostřed antarktické polární noci. Stačilo mi vědět, že mám někoho tak blízkého u sebe – a mohla jsem se klidně zabývat spoustou jiných věcí. Třeba studiem vegetace Poamuří. Nebo čtením “Dopisů přes oceán” od Erazima Koháka. Vlastně všechno – aniž bych si to vždycky uvědomovala – se k pustému ostrovu náramně hodilo. Třeba klimatizace. Večer, když se všude rozhostilo ticho, dělala v pokoji ohromný randál. Můj první večer, poprvé sama... vždyť při tomhle se nedá usnout! Je to jako... hučení příboje? No ano! Mořské vlny se tříští o strmá skaliska, to je přesně ono! A věřte nebo ne, s tímhle vysvětlením už mi hučivý zvuk klimatizace nepřipadal vůbec protivný a spokojeně jsem usnula. První noc – stejně jako poslední. Ráno jsem se šla podívat ze skalisk na moře. Tedy, abyste rozuměli, šla jsem se podívat z okna. Pode mnou se prostíralo moře, tj. Brno, zahalené v lehkém oparu. Slunce už se dávno vyhouplo nad obzor. Zjistila jsem, že na útesech hnízdí skalní holubi a zalétají tam orli. To byla podívaná! Co na tom, že “skalní holubi” byli ve skutečnosti úplně obyčejní holubi, jichž je každé město plné, a že místo orlů přistávaly za oknem poštolky.

V nitru ostrova bydlel moudrý pták Loskuták. Usmíval se, ať se dělo cokoliv. Když jsem ho poprvé spatřila, připadal mi směšný. Ale když jsem ostrov opouštěla, věděla jsem, že je to možná trochu směšný, ale určitě hrozně moudrý tvor. Až někdy připlujete na ostrov zvaný Jeskyňka, nezapomeňte ho navštívit.

Co bylo dál... Malárie se mi samozřejmě nevyhnula. Trochu mě to překvapilo – malárie v mírném zeměpisném pásmu? Je ale fakt, že komárů bylo na ostrově dost a dost. Ono to s tou pustostí ostrova nebylo zas tak zlé. Domorodci z blízkého souostroví mě pravidelně navštěvovali. A když došlo na malárii, drželi u mě stráž ve dne v noci. Vyslali ke mně své nejlepší šamany a zaříkávače.

Zlou malárii jsem přečkala... a na obzoru jsem zahlédla bílou plachtu. Loď mířila k ostrovu. Domů, pojedu domů! A padl na mě podivný smutek. Pozor – to s tím smutkem už není žádné podobenství, ale čirá pravda. Když uvážíte, že mým ostrovem byl vlastně nemocniční pokoj, může vám to připadat divné. Žít takhle v klidu někde na opravdovém ostrově, moct dělat jenom to, co sami chcete – to by se člověk nedivil. Ale každý normální člověk přece musí při první příležitosti z nemocnice pelášit, jen se za ním práší. Taky jsem si to myslela – ale byl to omyl, který jsem nakonec, na rozdíl od mnoha jiných, ráda přiznala. Konečně jsem pochopila, že Robinsonem se můžete stát kdekoliv, neboť robinsonství není ani tak stavem těla, jako stavem mysli a srdce. I na tom zdánlivě nejnudnějším místě na světě můžete prožít neuvěřitelné dobrodružství. Robinson jich na svém ostrově prožil spoustu – a proto se s ostrovem jen těžko loučil. A to si do poslední chvíle říkal: Kdy už tohle všechno skončí? Každý den vyhlížel, neobjeví-li se v dálce loď. A radoval se, když ji konečně spatřil...

Smutek před odjezdem z ostrova je asi vlastní všem Robinsonům. Každý z nás je někdy v životě Robinsonem – a ani o tom nevíme. Já jsem měla to štěstí, že jsem o tom věděla. Prožila jsem ve své fantazii všechno, co jsem prožít chtěla. A ještě něco navíc. I Robinson – ač je Robinsonem na pustém ostrově – prožívá své dobrodružství v nějaké společnosti. A ať už je mu společníkem kokosová palma, věrný přítel Pátek, spolužák ze školy nebo tým lékařů a sester, společně prožité dobrodružství dokáže divy. Na ostrově zůstává něco nebo někdo, na koho stojí zato občas vzpomenout, pro koho stojí zato se vrátit, rozhlédnout se a říct si: Tady jsem strávil 20 dlouhých let...

Vyplouváme. Nevím, kam vítr moji loď zanese – ale takový už je život. Tak sbohem ostrove!

 

(14. 5. 1998 ve FN Bohunice a 22. 7. 1998 v Hruškách; doplněno v únoru 2001)

 

 

 

Padání vlasů

 

“Bohužel, vypadnou Vám všechny vlasy”... Je horký letní den někdy na sklonku srpna. Kolik dní jemu podobných jsem strávila v lesích a na loukách... Člověk často podvědomě touží po změně, ale že by musela vypadat zrovna takhle?! Sedíme u stolu v návštěvní místnosti II. interní kliniky bohunické nemocnice. Doktorka Vášová mě právě seznamuje s vedlejšími účinky chemoterapie. Mluví polohlasem, i když krom nás dvou v návštěvní místnosti nikdo není. Tak úplně všechny? Nestačilo by obětovat jen půlku? Ale vím, že doktorka Vášová nežertuje, a tak si své úvahy nechávám raději pro sebe. Zvlášť když se vzápětí dovídám, že ztráta vlasů je ještě tím nejmenším, co mě může potkat – a bezpochyby také potká. “Pak Vám zase narostou... každému narostou, i když .... někomu třeba úplně jiné, než předtím.” Okamžitě jsem si představila sama sebe s hustou kudrnatou kšticí – a musela se tomu zasmát. Ta představa byla možná trochu předčasná, ale pomohla mi smířit se se vzniklou situací lépe než cokoliv jiného.

První dávka chemoterapie... Žaludek se podle očekávání bouří. Vlasy ale i po několika dnech stále sveřepě drží na hlavě. Tak kdy už...

Bylo to myslím dvanáctého září. Zase jedno moje “poprvé”. V poslední době jakoby se s nimi roztrhl pytel. Teď poprvé v životě dostávám transfúzi. Večer mě “bolí vlasy”. Není to příjemné, když jdu spát, nedaří se mi vynalézt způsob, jak si pohodlně lehnout.

Ráno. Vlasy se zřejmě uklidnily... Pár jich leží na polštáři – a po chvíli i v mojí dlani. Při sebemenším doteku se sypou z hlavy po desítkách. Pochopila jsem. Včera večer moje vlasy umřely. Poprvé.

Padání vlasů je hrozná otrava. Všude je jich plno – v posteli, na košili, na čepici i na ručníku. V koupelně se jimi ucpává odpad a z koberců je dobýváte ještě po vánocích. Vytahujete je z polévky. Mažou se na chleba spolu s máslem a neostýchají se tiše se snést do čaje, který zrovna vaříte návštěvě.

Nikdy jsem netušila, že množství vlasů na mojí hlavě je tak obrovské. Při každém mytí hlavy jich odejde snad několik tisíc. S obavami nahlížím do zrcadla – už mi jich moc nezbylo. Ale aspoň něco. Nemám je už všechny vyškubat? Už by mě neobtěžovaly svým padáním. Dříve nebo později – není to jedno? Nakonec stejně budu plešatá. Sakra... Ale... lepší být plešatá a zdravá, než vlasatá a mrtvá. A nakonec, mám v záloze paruku!

Vracím se domů z Brna po další dávce chemoterapie. Už ve vratech rvu dolů paruku a masíruju si otlačenou a zpocenou hlavu. Jak je mi blaze bez té odporné náhražky vlasů! Prý mi to sluší. No bezva! Pro krásu se musí i trpět... Jo, jsem ochotna trpět pro spoustu věcí – ale krása je tím posledním. Heslo dne: Raději vlastní pleš než umělou paruku!

Romantická představa, že na podzim mi vlasy opadají, zrovna jako to listí ze stromů, a na jaře zase spolu s listy vyraší, vzala za své. První vlasy začaly “rašit” už v listopadu. Nevadila jim chemoterapie, nezapůsobila na ně ani slova doktora Navrátila, který tvrdil, že brzo zase vypadnou. Nevypadly – a nevypadly by dodnes, kdybychom jim k tomu “trochu” nepomohli...

“Vy už máte tolik vlasů?”, podivila se doktorka Vášová a prohrábla mi rukou krátký, ale hustý porost na hlavě, díky němuž mi doma říkali “ježečku”. “To se při chemu nikdy nestává?” “Někdy, ale ne moc často”. Tak vida, zase něco “extra”. Byl únor. Můj druhý pobyt na bohunické II. interně. A nová “poprvé”. Výsledek? Tři plastové pytlíky s autologním transplantátem periferních kmenových buněk. Ty teď půjdou skoro na tři měsíce “k ledu”. A vlasy? Ty taky. Už podruhé.

Nejdelší z nich mohly mít tak tři centimetry. Stejně by vypadly... Naposledy jsem se podívala na hromádku čerstvě vytrhaných vlasů – a smetla je z novin přímo do koše. Však zase narostou.

Květen je snad nejkrásnější měsíc v roce. Všechno roste, kvete, voní a zelená se – dokonce i trávník v areálu bohunické nemocnice. Na hlavě se mi leskne hustý samet. Vím, že o něj už brzy zase přijdu. Můžu přijít i o spoustu jiných věcí, ale nemám strach. Transplantace... To slovo mě už neděsí. Za pár dní mě čeká premiéra. Věřím, že úspěšná.

Po třech týdnech se loučím s II. internou. Je to už potřetí. Hlava mi už stačila mírně vypelichat – rovněž potřetí – ale nikomu to nevadí. Vždyť žiju!

“A co vlasy, ještě nerostou?”, zeptal se doktor Navrátil při poslední kontrole. “Ještě se jim nechce”. Že se jim vůbec nedivím, jsem si nechala pro sebe. Ale vážně! Kde se v těch vlasech bere tolik vůle k životu? Člověk by to od nich nečekal. Jako dítě jsem se kdysi po ostříhání vlasů dožadovala “vlasového semínka”. Byla jsem skálopevně přesvědčena, že vlasy by mi jinak už nenarostly. Proč by to dělaly? Ale vlasy takové nejsou. Nenechaly mě na holičkách a nezlomily nade mnou hůl ani tehdy, když už jsem ji nad sebou málem chtěla lámat sama. Možná bych si z nich mohla vzít příklad. Vlastně ne – nemohla. Měla bych.

Ruka se nemýlí. Tuhle sametovou hebkost už zná. Ještě nejsou pořádně vidět, ale brzy se to změní. Už zase rostou. Mám radost. Tak vítejte – a už zůstaňte.

(Hrušky, červenec 1998)

 

Touha po životě

Ze spár mezi dlažebními kostkami se dere tráva. Vytrvalost, s jakou čelí tisícům párů nohou, které tudy denně spěchají do práce a z práce, do školy a ze školy, na nákupy a z nákupů, nebo jenom tak – tam a zase zpátky – ta vytrvalost až dojímá. Špína, prach, splašky, zničující žár letního odpoledne, vzduch hustý k zalknutí... a ona si roste. Zelená se. Proč jakousi nepřízní osudu vyrostla zrovna tady? Jen o kousek dál v parkovém trávníku by jí přece bylo mnohem líp.

Nepřízeň osudu – co to vlastně je? A odkud se bere? Je to ten všemocný nástroj, který nám nedovoluje dělat, co bychom chtěli, jet tam, kam bychom chtěli, říkat, co bychom chtěli či milovat, koho bychom chtěli. Být takovými, jakými bychom doopravdy byli, kdyby...

Před dvěma lety jsem se rozhodla, že letos v létě pojedu na Dálný Východ. Prostě se seberu... a co mi v tom může zabránit? Ale pak přišla nemoc. Bez vyzvání, bez zaklepání. Prostě přišla – a tak sedím doma. Chtěla jsem, ale nemůžu, budu nejspíš hlásat svému okolí ještě dalších deset let. Kdybych mohla... možná bych pro tu cestu neměla dost odvahy, možná by se mi nepodařilo shromáždit potřebné množství peněz, možná... Nepřízeň osudu mi vlastně prokázala cennou službu – ta polovina mého “já”, ke které se někdy tak nerada hlásím, alespoň nedostala šanci vyplout na povrch. A pak prý nepřízeň osudu...

Tráva o nepřízni osudu nic neví. Nemá čas zabývat se takovými hloupostmi. Celý den má plno práce, aby uhájila holou existenci.

Při pohledu na takovou trávu se naskýtá celá řada otázek. Jako botanik bych nejspíš na většinu z nich asi dokázala odpovědět. Jak se jmenuje? Proč je zelená? Povím vám dokonce, proč neroste támhle na louce – v konkurenci vysokých, silných trav by zkrátka nepřežila. Tady, v městské dlažbě má jistotu, že ji žádný její dravější příbuzný nepřipraví o světlo ani o prostor k přežití.

Ale co je to za život na pár čtverečních centimetrech, od jedné kostky ke druhé? Co z toho ta tráva má? Proč s tím nuzným živobytím prostě nesekne a raději neuschne? Tak tohle nám na naší slavné alma mater nikdo neřekl! Páni profesoři taktně pomlčeli – a my jsme se neptali. Ostatně, kdo by se ptal na takové nesmysly?! Vždyť je přece jasné, že... Nic není jasné. Smiřme se s tím, že věda na všechny otázky odpovědět nedokáže.

Moje “nepřízeň osudu” měla spoustu světlých stránek. Mimo jiné mi připomněla, že pro život je někdy důležitější uvažovat nikoliv vědecky, ale docela obyčejně – lidsky.

Bylo jaro a vše živé se mělo čile k světu. I ta tráva mezi dlažebními kostkami. Jen já jsem si v tom světě jarní nálady připadala jaksi nepatřičně. Toulky přírodou jsem měla brzo vyměnit za procházky po tmavé nemocniční chodbě. Namísto jarního povětří přijde klimatizace. Na kytky se budu moct dívat jenom z okna – ze 14. patra bohunické nemocnice. O skřivánčí písni si mohu nechat jen zdát. Čekají mě kapačky, kapačky a zase... A pak? Nevím. To se uvidí. Nemám ráda nejistotu – a jediná jistota, která leží přede mnou, se netváří nijak lákavě. Co je to za život? K čemu? Proč?

Tráva mezi dlažebními kostkami... Bojuje o život a neptá se “Proč?” A tak to půjde den za dnem, nic se nezmění k lepšímu – a tráva na to ani nečeká. Já mám naději, kterou ta tráva nemá – nejspíš všechno dobře dopadne a já zase uslyším skřivánčí píseň, uvidím rozkvetlou louku i trsík trávy mezi dlažebními kostkami. Možná se zas budu ptát, proč je ta tráva v boji o život tak vytrvalá, proč s tím vším prostě nesekne. Co je to za tajemnou sílu, která jí pomáhá přežít? A čím to, že obyčejná zaprášená tráva z městské dlažby jí má tolik, ale já ji v sobě nemohu nalézt?

Možná se nebudu ptát. Všechno bude zase jako dřív – a proto nebudu mít čas na otázky překračující rámec vědy.

To bylo tenkrát. Teď sedím ve vlaku. Je léto. Železniční násep, před pár měsíci zpevněný betonem a kamením, už není holý. Našla tu domov pěkná řádka různých bylin, tu a tam je vidět i semenáčky stromů. Tady – na hromadě kamení. Jako botanik obdivuji druhovou pestrost rodící se vegetace. Ale jako člověk obdivuji ještě víc, tím víc, že už chápu...obdivuji touhu každé z těch rostlin po životě. Touhu po životě, která nedovolí trávě mezi dlažebními kostkami, aby s tím vším jednoduše sekla. Touhu po životě, která je vlastní každému živému tvoru. Dokonce i mně.

Svoji touhu po životě jsem si uvědomila, až když jsem se octla v situaci trávy mezi dlažebními kostkami. Zdánlivý paradox... V místnosti ze skla, kovu, betonu a umělé hmotu nebylo mimo mě živé bytosti. Nepočítám-li ovšem bakterie, viry a jiné neviditelné parazity, kteří, ač ničeni všemi prostředky, projevovali touhu po životě přímo neuvěřitelnou. Soupeřit s takovou přesilou bylo vyčerpávající.

Jakoby tráva mezi dlažebními kostkami měla kdovíjak záviděníhodný život... Čas od času se ještě najde někdo, komu je takový trsík trávy trnem v oku. Přece si tu nenecháme růst nějaký plevel!

Zvítězit může jen jedna strana. Kdo to bude? Čí touha po životě bude silnější?

Chce se mi hrozně spát – a jinak nic. Cítím se, jako by mě někdo praštil klackem mezi oči. Ale touha po životě naléhá: “Neusínej...dýchej, dýchej...no tak dýchej přece...to zvládneš...nic to není...hlavně dýchej...

Docent Penka z II. interny vypadal ustaraně. Skoro nemluvil. Mnohahodinová léčba stále nepřinášela očekávané výsledky. “Budu vás muset dát na JIPku”, pravil nakonec pan docent.

Bylo to jako přilití oleje do ohně mojí touhy po životě. To jsem na tom opravdu tak zle? Tak to tedy ne! Touha po životě se rozhořela jasným plamenem. “Okamžitě se sebou něco dělej!”, poručila – a touhu po životě nemůžete neposlechnout.

A dál? Žiju – a jsem za to vděčná. Žiju díky úsilí obětavých lidí. Díky pokroku moderní medicíny. Nechyběla mi příslovečná kapka štěstí – a pak taky touha po životě.

Tenkrát jsem konečně pochopila trávu mezi dlažebními kostkami. Došlo mi, proč s tím vším jednoduše nesekne. Vždyť život je fantastická věc, ať se odehrává kdekoliv – ve spárách městské dlažby, v nemocničním pokoji i ve vlaku s víc jak hodinovým zpožděním...

(13. 7. 1998 ve vlaku Břeclav-Brno a zpět, Hrušky 24. 7. 1998)

 

Velká vizita

Velká vizita je útvarem naprosto výjimečným. Vizita běžná obvykle nevyvádí pacienty nijak zvlášť z míry, nanejvýš je přiměje, aby na pár minut odložili knihu, pletení nebo napůl ohlodané jablko. Ale velká vizita – to je něco jiného! Velkou vizitu každý nemocný pečlivě vyhlíží. To aby se náhodou nestalo, že se zrovna půjde sprchovat a velkou vizitu přitom prošvihne.

Přiznám se, že velké vizity na II. interně v Bohunicích mi nejdřív docela lezly na nervy. Nedokázala jsem pochopit, proč si kvůli těm dvěma minutám, po které se vizita pravděpodobně zdrží, musím uvést noční stolek do naprostého pořádku. Pořádek sice musí být, ale takový pořádek, který až bije do očí, sám napovídá, že je jen pořádkem předstíraným, jakousi potěmkinskou vesnicí čili nepořádkem přestěhovaným před pár minutami do útrob nočního stolku a přichystaným opět hezky vypochodovat zpět na světlo Boží, jen co za velkou vizitou zapadnou dveře. Dá přece rozum, že alespoň průměrně živý člověk nebude ani v nemocnici ležet celý den v posteli jako mumie a za normálních okolností mít na stolku jen teploměr a skleničku na pití. Ovšem připusťme, že velká vizita je okolností opravdu mimořádnou – tedy ne zcela normální. Ale odhlédněme od tohoto aspektu velké vizity, proti němuž pacienti reptají nejčastěji, a podívejme se, co jim na velké vizitě dále vadí.

Velká vizita, jak už plyne z názvu, je... velká. To neznamená, že by v pondělí a ve čtvrtek, kdy jsou na II. interně “velkovizitní” dny procházel pokoje speciálně vybraný jedinec, který by si každého pacienta měřil přísným pohledem z výšky nejméně 2 m 30 cm. To by sice možná stačilo usměrnit některé rozpustilé pacienty až do další velké vizity, ale bohužel, na II. interně takového kolohnáta zatím k dispozici nemají. Ne, ne – velká vizita neznamená mnoho centimetrů výšky, ale mnoho lidí. “Bude nás víc, nebudem se bát vlka nic”, volají zvířátka v jedné pohádce vždy, když se k nim chce přidat ještě někdo další. Někdy mi připadá, že velká vizita je sestavována na podobném principu. Alespoň část tváří se totiž vždycky vymění, a tak se zdá, že vůdčí osobnost celého seskupení do velké vizity začlení každého, koho se mu cestou podaří sesbírat. Proč musí být velká vizita tak početná, když se pak do pokoje sotva vejde a na hlavní objekt zájmu – na pacienta – stejně vidí jen pár nejblíže stojících vyvolených, jsem dosud nezjistila. Možná proto, aby názorně demonstrovala přede všemi chorobami svoji sílu, v naději, že si to třeba některá choroba rozmyslí a odejde dobrovolně ještě před začátkem léčby.

Když jsem dospěla k podobným úvahám, jaké Vám zde předkládám, došlo mi, že taková velká vizita může být vlastně ohromným zdrojem zábavy a legrace. Na II. interně se třeba klade velký důraz na dobrou informovanost pacientů. Před každým zvlášťě důležitým krokem léčby se šéf velké vizity nikdy nezapomene otázat ošetřujícího lékaře, zda pacient “ví všechno”. A když se dočká kladné odpovědí, pak jen spokojeně pokýve hlavou. Nemůžu si pomoct, ale trochu mi to připomíná přijímání nováčka do řad mafie. A běda, jestli nevíte všechno!

“Mám spoustu otázek”, svěřila jsem se takhle jednou před profesorem Vorlíčkem, neboť vizita přikvačila těsně po mém přijetí na oddělení a já jsem ještě neměla ve všem jasno. “To je dobře”, pravil pan profesor, “ptejte se tady paní doktorky”, přičemž ukázal prstem na dr. Brychtovou. “A jak něco nebude vědět, přijďte na ni žalovat!”. K žalování jsem ale ani tenkrát ani nikdy potom neměla důvod. Vždycky se mi dostalo odpovědi na všechny otázky. Jenom snad... no proč mě vlastně nikdy nenapadlo se zeptat, k čemu doopravdy slouží velká vizita?

(Hrušky, červenec 1998)

 

Hesla

Když mi v prvním ročníku studia botaniky na přírodovědecké fakultě bylo nabídnuto, zda bych se v rámci své diplomové práce nechtěla zabývat flórou a vegetací Soutoku, nadšeně jsem přijala. Patrně také proto, že jsem tenkrát naštěstí ještě nevěděla, do čeho vlastně lezu. Tušit předem, co mě čeká, asi bych si to dvakrát rozmyslela – a dnes už vím, že by to byla škoda.

Nechci vás unavovat sáhodlouhým výkladem o každé bylině, trávě, křovisku, stromu či jak chcete všechny ty příslušníky říše rostlin nazvat, jež jsou na Soutoku domovem. Ale asi by bylo na místě vysvětlit, co to ten Soutok vlastně je. Najděte si místo, kde se stéká Morava s Dyjí, přidejte flák území o rozloze asi padesáti čtverečních kilometrů ležící severně – a máte Soutok. Zelené moře lesů. Louky kvetoucí stovkami barev. Lesní kanály a bažiny se spoustou nejrůznější vzácné žoužele. A taky hrúdy – místní specialita – pahorky se suchomilnou vegetací. Do okolních lesů a luk se každoročně přižene povodeň a hrúdy pak vyčnívají jako ostrovy z vodní hladiny. Řekněte, není to zázrak? Soutok je plný takových zázraků, stačí jen umět se dívat. Ale má to jeden malý háček. Každý pořádný lužní les je taky rájem komárů. A na Soutoku jsou lužní lesy víc než pořádné...

Psal se rok 1994 a já jsem začínala na Soutoku pracovat. Do terénu jsem se vydávala vyzbrojena zápisníkem a tužkou, igelitovými sáčky, fotoaparátem a dost naivními představami o zdejších poměrech. Přívětivé jarní sluníčko, svěží vánek a zpěv ptáků – to vše ve mě živilo dojem, že si do pohádkově nádherného kraje budu jezdit spíš odpočinout.

V květnu jsem k výše uvedenému musela do batohu přibalit ještě repelent proti komárům. Četná upozornění na lahvičce s preparátem hlásala, že je třeba zabránit styku repelentu se sliznicemi, které naleptává, že pokožku ošetřenou repelentem je nutno chránit před sluncem, neboť ta se na slunci spálí snáze než pokožka neošetřená, že repelent rozpouští umělé hmoty atd, atd. Za všechno se platí, hlavně když to bude fungovat proti komárům... Všechny popsané účinky repelentu se nakonec projevily – s výjimkou toho protikomářího. A přišlo léto. Horko, propocená košile... a mračna komárů lačnících po mé krvi. Přiváděli mě k zoufalství, a nejen to. Nejednou jsem si při práci na Soutoku mumlala celé série nepublikovatelných výrazů, které jsem až dosud používala velmi zřídka nebo vůbec. Naštěstí mě do terénu většinou nikdo nedoprovází, takže okolnost, že ve slabých chvílích mluvím hůř než dlaždič, nemohla vyjít najevo. Jedinými mými věrnými průvodci byli... komáři. Ani ty nejhorší nadávky je nijak neodrazovaly, někdy se mi dokonce zdálo, že jsou jimi naopak přitahováni... Nakonec mi nezbylo, než i v těch největších vedrech chodit po Soutoku ve větrovce, s kapucí staženou až do čela, a tiše trpět.

Další rok byl na komáry ještě bohatší. Tehdy jsem pochopila, že není jiné východisko, než se s nimi sžít. Takové “sžívání” ovšem může člověka snadno přivést až k šílenství, není-li náležitě psychicky odolný. “Klid, to chce klid. Neplácat kolem sebe, stejně to nepomůže! Vydrž... Toho bohdá nebude, abych z terénu před komáry utíkala!” Poslední věta, která mi vytanula na mysli, mě na chvíli zarazila. No jasně, to je nápad! Ve válkách, ale i při sportovních utkáních krátké a jasně srozumitelné bojové pokřiky a hesla bojovníky psychicky stimulují k většímu nasazení. Nutno přiznat, že nekonečné opakování několika průpovídek často hraničí s vymýváním mozku – ale budu-li jich užívat s mírou, pak by se nemělo nic stát...

A tak jsem proti komárům začala bojovat hesly. “ Komár písklavý (Culex pipiens) je přirozenou a nedílnou součástí ekosystému lužního lesa” tvrdilo jedno z nich – a bylo velice účinné, přestože, jak jsem později zjistila, v lužních lesích převažují komáři rodu Aedes. Pro situace, kdy byli komáři natolik agresivní, že jsem s nimi ani ve své mysli nemohla vyjít po dobrém, jsem se vybavila heslem “Komárů se nelekejme a na množství nehleďme!” A že těch situací bylo víc než dost, dokazovaly po celé léto moje nohy, ale i jiné části těla, ať už byly při bádání zakryty oděvem či nikoliv. Na floristickém kursu, který se v roce 1995 konal v Břeclavi a jehož náplní byly mimo jiné i exkurze vedené na Soutok, jsem mezi ostatními botaniky vzbuzovala respekt i prosté zděšení a vysloužila si přezdívku “ta s těma poštípanýma nohama”. Na večerní sezení spojené s povídáním o výsledcích jednotlivých exkurzí jsem se totiž pravidelně dostavovala v kraťasech. Exkurze na Soutok, které jsem vedla, mnozí účastníci připodobnili ke “cvičení americké vojenské jednotky ve vietnamské džungli”. Zásluhu na takovémto hodnocení měli pravděpodobně nejen komáři a jiné nástrahy terénu, ale i moje oblíbená hesla, jimiž jsem se ve chvílích úpadku snažila opět pozvednout morálku svých kolegů.

Postupem času jsem začala zjišťovat, že mohu být komárům i za lecos vděčná (samozřejmě podle principu “něco za něco”). Práce na Soutoku v období největší komáří invaze mi šla mnohem lépe od ruky a zůstávala jsem svěží po celý den, i když rtuť teploměru šplhala přes 30o C ve stínu. Během dvou týdnů jsem tehdy v terénu zapsala kolem 200 fytocenologických snímků. Zlatým hřebem mého “sžívání se” s komáry i celým Soutokem byla teplá letní noc strávená pod širým nebem na jednom z hrúdů. Je pravda, že jsem nejdřív asi čtyři hodiny ze spacáku odháněla komáry a pak teprve, předchozí činností notně znavena, na půldruhé hodiny usnula. Žádné zjevné následky na mém zdraví však toto počínání nezanechalo, což považuji za mimořádný úspěch.

V roce 1997 můj výzkum Soutoku skončil a došlo na sepsání diplomové práce. Brzy jsem poznala, že existují ještě mnohem horší živly s výrazně destruktivním účinkem na lidskou psychiku – například počítače. Potýkala jsem se s těmi svéhlavými přístroji celé dny a na komáry vzpomínala málem se slzou v oku. Počítačové problémy mě zaměstnaly natolik, že jsem ani neměla čas vymyslet si nějaké heslo, které by mi pomohlo zbavit se neustálého nervózního pobíhání a láteření a vymazat obrazovku počítače z mozku alespoň na noc (toto všemocné médium se mi totiž pravidelně zjevovalo v mých snech). A to byla asi chyba...

Další příležitost k vymýšlení povzbudivých hesel se naskytla brzy po úspěšném ukončení studia magisterského a přijetí ke studiu postgraduálnímu. Z toho plyne, že jsem měla prázdniny a tudíž i čas na spoustu věcí. Tou spoustou věcí jsem sice nemyslela zrovna polehávání v nemocnici, ale připouštím, že nakonec jsem si i na ně (abych byla přesnější – především na ně) ve vlastním zájmu čas našla. Ono mi ani nic jiného nezbylo – když vám doktoři řeknou “My si vás tady necháme” a pak vás bez varování šoupnou přímo na JIPku, nevycházíte z údivu a ani vás v tu chvíli nenapadne přemýšlet, zda na podobný způsob prázdninového odpočinku máte či nemáte čas.

Nemocnice je vskutku skvělým prostředím k vymýšlení hesel, zvlášť když nevíte, co vám je – a nevědí to ani doktoři. Víte jen, že je vám hodně zle – a podle mínění lékařů ještě hůř. Za takové situace je dokonce vymýšlení hesel (pokud už nemáte nějaká v zásobě) základní podmínkou boje proti trudnomyslnosti. Budete možná překvapeni, ale v břeclavské nemocnici se mi kromě jiného osvědčila i hesla protikomáří. Bylo totiž pár týdnů po katastrofálních záplavách, komáři se líhli v nevídaných množstvích a navzdory všem opatřením zalétali i do nemocnice, JIPku nevyjímaje. Patrně kdysi na místě nemocnice rostl bujný lužní les, jehož jsou komáři přirozenou a nedílnou součástí...

Po přestěhování do vyšších poloh – do nemocnice v Brně-Bohunicích – jsem se sice zbavila komárů, ale nikoliv zdravotních problémů. A tak místo co bych někde bádala v terénu, stala jsem se sama objektem badatelského úsilí lékařů. Bylo nutno odhalit chorobu, léčit chorobu, zničit chorobu – a to dřív, než choroba zničí mě. A je třeba přiznat, že choroba se v tom ničení náležitě činila a soupeřit s ní nebylo zrovna jednoduché. Lékaři se činili taktéž, ovšem to, co se mnou prováděli, mě často vyvádělo z míry víc než choroba samotná. Vydržet... to se lehko řekne. Ale jak? Nebát se, nebrečet, netrápit se, nevzdávat se a především neztrácet naději. A tak se zrodila tzv. zásada pěti “n”. Pomohla mi mnohokrát a konečné odhalení choroby ani návrat domů na tom mnoho nezměnily – spíše naopak. Snad jen to, že druhým “n”, vymyšleným především pro nemocniční podmínky, jsem doma příliš neřídila. Brečet se prostě občas musí.

“Dá se to úplně vyléčit”, dostalo se mi několikerého ujištění z úst bohunických doktorů. Ovšem bude to pár měsíců trvat... Ať si! Jen když se uzdravím. Vyzbrojila jsem se trpělivostí, optimistickým heslem “Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř” – a každé dva týdny po pravidelných dávkách chemoterapie také kbelíkem u postele – a čekala, kdy nemoc začne vyklízet své pozice. Zpočátku se jí vůbec nechtělo. Kdykoliv mě jen napadlo začít žehrat na svůj osud, nemoc mi hned ukázala, že moje nové heslo už dobře zná a že se přesně podle něj umí i zařídit. Stačilo, aby mě ovanul slabý průvan – hned jsem se sesypala. Tehdy jsem si na každou kontrolu do nemocnice brala s sebou zubní kartáček a pastu “na zahánění zlých duchů”, tj. aby si mě tam náhodou nenechali. Znáte to – když si na výlet vezmete do batohu pláštěnku, pak zaručeně nebude pršet...

Týdny plynuly a nemoc se postupně vytrácela. Už jsem si myslela, že mám vyhráno, a chtělo se mi rozhlásit to na všechny světové strany. Ale ono se nadarmo neříká “Nechval dne před večerem”. Že ten můj “večer” bude stát opravdu za to, podobně jako večer Štědrý, kdy se po dlouhém dni vyplněném zdobením stromečku, úklidem a smažením kapra konečně rozsvítí svíčky a za zvuků koled dojde na rozbalování dárků, tedy že ten “večer” bude vskutku výjimečný, jsem se dověděla někdy v půlce ledna tohoto roku. Zase se ukázala pravdivost mého optimistického hesla. Mám-li být upřímná, tenkrát mě to ani nepotěšilo. Jestli mě může potkat ještě něco horšího než vysokodávkovaná chemoterapie a pak x-týdenní pobyt ve sterilní kukani a čekání, zda moje periferní kmenové buňky budou dostatečně rozumné a znovu se usadí, kde mají... Nic horšího už snad být nemůže – a jestli jo, tak to se mám na co těšit!

Ale nic není tak horké, jak se to uvaří. Když mě lékaři blíže seznámili s průběhem závěrečné fáze léčení, zděšení pomalu opadlo. Vždyť v podstatě se není čeho bát. Nenastanou-li ovšem komplikace. Magickou formuli o komplikacích jsem slýchala tak často a v nejrůznějších souvislostech, že jsem před nástupem do nemocnice považovala za nutné oprášit své staré dobré optimistické heslo i zásadu pěti “n”. Tento arzenál jsem ještě doplnila novým “Chlastat, chlastat, chlastat!” To neměla být pobídka k holdování alkoholu, ale naopak ke konzumaci nápojů nealkoholických, a to v co nejhojnější možné míře. V zájmu svých ledvin i ostatních chemoterapií těžce zkoušených orgánů jsem se tohoto hesla držela natolik striktně, že jsem se jednoho dne málem “uchlastala”.

V Jeskyňce, jak se nazýval můj sterilní pokojík, se mi líbilo. V prvních dnech se mi dařilo skvěle a už jsem si začínala myslet, že se to až do konce mého pobývání v nemocnici nezmění. Jenže mikrobům i virům a podobným formám života se v Jeskyňce líbilo neméně (nechci, aby to znělo jako vychloubání – ale nejvíc jsem se jim líbila já). Asi jim nikdo neřekl, že to je sterilní pokoj a že by se mu proto měli raději vyhnout. A když se jim začalo i dařit, přestalo se naopak dařit mně. Teplota stoupala, krevní tlak klesal, pot se ze mě jen řinul a funěla jsem jak lokomotiva. Ale neustále jsem si opakovala, že nikdy nemůže být tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, a tedy že mi zas tak zle není – což jsem se sveřepostí sobě vlastní tvrdila i lékařům.

A opravdu – bylo hůř. Uf, to jsem vážně netušila, že je to moje heslo tak prozřetelné! Ale jak poznám, že už je nejhůř? Docent Penka to naštěstí i přes moje vytrvalé zamlžování skutečnosti poznal sám a učinil náležitá protiopatření. Nezapomněl ani varovat kolegu docenta Adama, který ráno přebíral službu, aby ani za mák nevěřil mému přesvědčování, že se už cítím dobře. “Ona simuluje, že jí nic není!”, zaznělo usvědčení z úst docenta Penky. Cože? Já že simuluju, že mi nic není? Copak něco takového vůbec jde?! No – asi ano, když to tvrdí pan docent.

Nakonec jsem musela slíbit, že už nebudu “zlobit”. Vlastně nemusela – ale slíbila jsem to dobrovolně a docela ráda. Zachraňuje-li vám totiž někdo život, tak se sluší alespoň nezlobit, když už nemůžete být svému zachraňování nápomocni jinak. Ono takové zachraňování samo o sobě musí být docela dřina, a co teprve, když ho začnete zpestřovat nejrůznějšími hloupými průpovídkami a jinými projevy “statečnosti”. To pak mohou i nejotrlejšímu zachránci povolit nervy, což vašemu zachraňování dvakrát neprospěje. A tak jsem se snažila nezlobit, tj. především zapomenout na své optimistické heslo.

Moje zachraňování bylo nakonec úspěšné. Tak úspěšné, že o pár dnů později jsem se už vracela domů. S radostí. S vděčností. A...s novými hesly. Neměla jsem žádný problém, který by bylo zapotřebí překonat. Ale měla jsem důvod. “Život je krásný. Život je zázrak. Život je dar”. Není to snad dobrý důvod?

(Hrušky, 21. 7. 1998)

 

Z různých pohledů mých očí

Trápí mě, že jsem včera našla ve svém počítači virus zvaný Helloween, a nevím, co si s ním počít. Antivirový program hlásí, že je zastaralý a že napadené soubory nedokáže vyléčit. Taky mi dělá těžkou hlavu článek, který jsem slíbila napsat do jednoho botanického časopisu. Už ho mám sice z větší části hotový, ale vůbec se mi nelíbí, a přitom nemám odvahu nějakým radikálním krokem strukturu článku změnit.

Zneklidňuje mě, že mám před sebou hodně práce a málo času...

Před rokem mě trápilo něco docela jiného. Nechutnalo mi jíst. Byla jsem unavená a slabá. Při chůzi jsem se hned zadýchala a měla jsem pocit, že jsem snad o padesát let zestárla. Nemoc se na mojí tělesné schránce opravdu vyřádila. Večer jsem nevěděla, jak si lehnout, aby mě toho bolelo co nejmíň – a abych se přitom neudusila. Při sebemenším průvanu mě roztřásla zima, a tak okna musela být zabedněná a teplota v domě se udržovala na 26°C.

Dnes se zas cítím na svých pětadvacet – a někdy i na míň. Už zase zvládám mnohakilometrové “procházky”. Chodím svižným krokem, do kopce i z kopce, přes ploty, padlé kmeny...a večer padnu do postele a usnu, jako když mě do vody hodí. Spávám při otevřeném okně a vůbec mi nevadí, že venku je deset stupňů nad nulou a uvnitř v mém pokoji jen o málo víc. Z mého nočního stolku se už dávno odstěhoval teploměr, zmizela pestrá směs léků a krabici džusu vystřídaly knížky.

Chroustám jablka. Před rokem jsem je nemohla ani vidět. Chutí mi připomínala řepu a nedokázala jsem pochopit, jak jsem je dřív mohla mít tak ráda. Stačilo pár švestek nebo hruška – a po půl hodině následovaly prudké křeče v žaludku. Po sladkostech se zase pravidelně dostavovala palčivá bolest na jazyku.

Nedávno se mě doktor Navrátil při kontrole zeptal: “Nedělá vám problémy nějaké jídlo?”

“Kdepak, pane doktore, kdybyste viděl, co já všechno sním...” Chutná mi všechno, až se musím někdy krotit. Před rokem jsem jídlo považovala za jedno z nejhorších utrpení. V nemocnici mně po ránu pouhé pomyšlení, že zas budu muset snídat a – jakoby toho nebylo dost – pak ještě obědvat a večeřet, naháněla větší hrůzu, než nesčetné odběry krve z mých “neviditelných” žil, všemožná vyšetření a vyděšené pohledy lékařů dohromady. Ještě dlouho po návratu domů jsem si v průběhu oběda musela několikrát odpočinout...

Překypuju nápady a říkám si, že na jejich realizaci bych potřebovala aspoň deset životů. A přitom to není tak dávno, co jsem neměla odvahu žít ani ten jediný. Dny, kdy jsem otupěle hleděla do stropu a napadaly mě ty nejhloupější myšlenky. Chyběla mi chuť cokoliv dělat – a když se objevila, opakovaně jsem zjišťovala, že mám tak málo síly... Nedokázala jsem si představit, že se to všechno jednou změní.

Jedu vlakem a vzpomínám na doby, kdy mě do Brna i zpět vozila sanitka. Na to, jak se mi dělalo špatně už při pouhém pohledu na hlavní budovu bohunické nemocnice. Na to jak jsem záviděla lidem, kteří na tamní onkologickou ambulanci chodili na kontroly a nikdo je nenaléval cytostatiky. Měli své vlastní vlasy a vypadali zdravě. A teď jsem na druhém břehu i já. Mám své vlasy, i když zatím jen kratičké, a vypadám zdravě. Do šestého patra hravě vyběhnu po schodech. Jen to čekání přede dveřmi ambulance pro mě zůstalo stejně nepříjemné jako tenkrát. Kolem mě sedí ženy v parukách a muži v baseballových čepicích. Po chodbě chodí sestřičky se vzorky krve. V tašce s nápisem CYTOSTATIKA přinášejí kapačky pro další pacienty. Teď už při pohledu na tašku necítím svíravý pocit v žaludku. Ale v duchu vidím infúzní láhev s tekutinou podobnou vodě – a pak tu druhou, v barvě pomerančové šťávy.

Dnes jsem měla k snídani müsli s jogurtem. Drtila jsem hrudky ovesných vloček a rozinek mezi zuby a naráz si uvědomila, jak by mě to před čtyřmi měsíci muselo bolet. Tenkrát mi i žvýkání rohlíku rozpečeného v mikrovlnné troubě působilo nesmírné obtíže. Sliznice v puse dostala při vysokodávkované chemoterapii pěkně zabrat. Při jídle jsem tiše skučela a občas mi z očí proti mé vůli vytryskl proud slz. Sklenice meruňkového kompotu, které mi sestřička přinášela téměř každý den na táce spolu s obědem, všechno pečlivě zabalené do sterilní roušky, putovaly neotevřené zpět. Muka, jež mi přinášela konzumace čehokoliv kyselého, jsem totiž nebyla ochotna snášet.

Minulý týden na jedné terénní výpravě jsem trhala jablka ze stromů, které před lety něčí ruka vysázela na břeh řeky Moravy. Jablkům chyběl určitě nejmíň měsíc do úplné zralosti – byla příjemně kyselá...

Oplachuju kartáček po čištění zubů. Má tvrdé bílé štětiny. Ten se štětinami růžovými a měkkými jsem si ale schovala na památku. Jako připomínku na dobu, kdy jsem kartáček po opláchnutí dávala “odpočinout” do roztoku Stopanginu. To proto, aby se v něm nedržely bakterie.

V pátek jsem navštívila spolužačku z fakulty. Pracuje v Biofyzikálním ústavu, kde se to jen hemží nápisy typu “Pozor, infekční prostředí”. Není to tak dávno, co jsem na jiných dveřích četla “Izolace, vstup jen s ústenkou”. A pak jsem za podobnými dveřmi sama strávila skoro dva týdny. S návštěvami vybavenými obličejovou rouškou a s pečlivě vydesinfikovanýma rukama jsem mohla mluvit jenom přes sklo. Tenkrát jsem si nedokázala představit, že bych se ještě toto léto mohla věnovat výzkumu vegetace přímo v terénu.

Dvouměsíční výročí od transplantace jsem oslavila první celodenní exkurzí do lesů. O něco později jsem se odvážila vlézt do bažiny plné kdejaké žoužele.

Bylo to brzy na jaře. Ujela jsem na kole asi 5 km, z toho tak půlku cesty proti větru. Úplně mě to vyčerpalo a doma jsem hned zalezla pod peřinu.

Teď se projíždím na kole skoro každý den. Už se nebojím, že se mi zatočí hlava a že havaruju, a tak se můžu prohánět na kole značky Premier, které je tak vysoké, že ze sedla sotva dosáhnu na pedály.

Jedu podvečerním lužním lesem. Zapadající slunce zbarvuje dozlatova listy vrb a jasanů. Před půl rokem jsem už ani nevěděla, jak voní lužní les a že třeba zrovna kvůli němu se chci uzdravit.

Vzpomínám na pár dní před čtyřmi měsíci, kdy mi lékaři nedovolili ani vstát z postele. Na rentgen mě vezli na sedačce. Večer jednoho z těch dní jsem víc jak půl hodiny zápasila s porcí rýže a pečeného kuřete, abych dokázala, že už jsem zralá na propuštění z JIPky zpět na normální oddělení. A bylo to teprve o týden později, kdy jsem na kontrolu k praktickému lékaři u nás ve vsi jela na kole a doma si přede mnou nemohlo být jisto nic, co bylo k jídlu.

Bylo to před rokem. Kontrola po první dávce chemoterapie. Na otázku, jak se mi daří, jsem řekla, že dobře. A opravdu, oproti dnům na pípajících monitorech a čtyřicetistupňových horečkách to byl pokrok. I na Life Islandu, ač mě pusa při jídle bolela, v břiše mi co chvíli klokotalo a zmáhala mě únava, jsem odpovídala stejně. Věděla jsem, že i když mi není nejlíp, mohlo by být mnohem hůř – a ono pak taky bylo. Ale dnes se za mým “dobře” skrývalo “výborně”, “skvěle”, “báječně”...anebo prostě “dobře”. Chtělo se mi vykřičet to do světa, volat to prosté slovo ve skalách a poslouchat ozvěnu: “dobřeeeee....”

Před lety jsem poprvé navštívila bohunickou nemocnici – tehdy naštěstí jen v roli doprovodu – a pomyslela si, že kdybych byla nucena se v takovém zařízení léčit, určitě bych umřela. Ležet v sedmnáctipatrové budově, já, dítě lesů a vod?! To nikdy! To jedině přes mou mrtvolu! Myslela jsem to naprosto vážně...

Mrtvola se nakonec nekonala – díky tomu, že jsem se na poslední chvíli, ale ještě včas dostala právě do Bohunic. Jsem ráda, že tahle nemocnice existuje. Myslím to vážně. Protože dnes už vím, že na nemocnici není nejdůležitější budova, byť jakkoliv ošklivá, ale lidé.

Dříve jsem lékařům nedůvěřovala. Asi jsem k tomu neměla žádný pádný důvod, ale na druhé straně, neměla jsem ani důvod jim přehnaně důvěřovat. Dnes už ho mám, a ne jeden.

“Neboj se, v Bohunicích jsou na to machři”, řekl mi kamarád, když se dozvěděl o chystané transplantaci. Měl pravdu. V Bohunicích se za mě rvali. Nepočítali probdělé hodiny v noci a ani sebenesmyslnější moje přání jim nepřipadalo tak nedůležité, aby se jím neměli zabývat. “Nepotřebujete něco?” – to byla snad nejčastější otázka. Povzbudivé úsměvy.Chvíle, kdy mi někdo z nich položil ruku na rameno a ač mlčky, jakoby říkal: “Neboj se, jsem tu s tebou”. Byli takoví všichni, od sestřiček až po vážené pány docenty a profesory. Díky, přátelé!

Někdy si vzpomenu na jaro, kdy mi bylo líto spousty věcí. Měla jsem strach z toho, co mě čeká. Věděla jsem, že to musí být. Ale co když to nevyjde?

Tenkrát jsem si myslela, že nemoc je to nejhorší, co mě v životě mohlo potkat. Cítila jsem se zrazená svým vlastním organismem. Cítila jsem se pokořená, když mi nezbylo nic jiného, než na rok přerušit studia. Když se dnes dívám zpět, nevidím už svou nemoc jako neštěstí, ale jako zkušenost. Zkušenost z větší části pozitivní, neboť mi otevřela oči tam, kdy jsem je dříve zavírala.

V životě není nikdy nic jisté. Nikdo neví, co ho čeká, a nevím to ani já. Vím jen, že mě může potkat cokoliv. Přesto hledím před sebe beze strachu, s očekáváním a nadějí.

Když mi před rokem sdělili diagnózu, ptala jsem se: “Proč se tohle muselo stát zrovna mně?” Po transplantaci jsem opouštěla nemocnici a věděla, že ne každý se zase vrátí domů. “Bože, čím to, že zrovna já mám takové štěstí? Čím jsem se o to zasloužila?” Dodnes na tuhle otázku neznám odpověď. Proč já? Snad pro krásu lužního lesa. Pro omamnou vůni šalvěje na stráni. A také proto, abych někdy někomu položila ruku na rameno a ač mlčky, řekla mu: “Neboj se, příteli, jsem tu s tebou”.

(31. 8. 1998 ve vlaku Břeclav-Brno a zpět, 1. 9. 1998 v Hruškách)

 

Informace o pohotovosti v Brně a Jihomoravském kraji