Menu
Česky English Deutsch
+420 532 23 1111

Ivo Tunka

Ivo Tunka

Ivo Tunka, Myelodysplastický syndrom

Vážení přátelé,

chtěl bych Vás seznámit se svým příběhem, ve kterém jsem se setkal s donedávna nevyléčitelnou nemocí, která ve většině případů končila smutně-pacient zemřel.

Narodil jsem se v Brně a potom žil celkem poklidným životem v krásném městě Znojmě. Po ukončení školy jsem si vybral dosti náročné povolání strojvedoucího, které jsem vykonával třicet let-až do zjištění své nemoci.

Pocházím ze sportovně založené rodiny, mám jednu sestru, oba se aktivně zúčastňujeme sportovního dění. Právě tato skutečnost mi později hodně pomohla v boji se zákeřnou nemocí. Jsem ženatý, mám jednu dceru, dvě krásné vnučky a tím i dostatek vůle k životu. Přišlo však období, kdy jsem byl postaven před nečekanou skutečnost. Po prodělané chřipce jsem se stále cítil unavený, zkrátka jsem nebyl ve své kůži. Vše jsem připisoval svému věku po padesátce. A tak jsem se o svých dovolených vrátil do Vysokých Tater k turistice, kterou mám velmi rád. I zde jsem zjistil, že při výstupech mám potíže s dýcháním. Veden možná instinktem, žádal jsem při pravidelné prohlídce, která se provádí z titulu mého povolání každoročně, o krevní rozbor. Při další prohlídce jsem se dozvěděl o nesrovnalostech ve svém krevním obrazu. Následovalo další krevní vyšetření přímo v laboratoři, po kterém jsem byl předvolán do znojemské nemocnice k panu primáři MUDr. J. Simonidesovi na hematologii. Po provedených odběrech se nesrovnalosti potvrdily a dostavilo se první podezření na vážné onemocnění krve. Následovaly pravidelné kontroly a pokus zvládnout nemoc léčbou, která se nedařila. Docházelo k pomalému zhoršování mého stavu. Po vyčerpání všech možností okresní nemocnice navrhl primář další kontrolu v Brně-Bohunicích, na hematologické ambulanci u MUDr. E. Krahulcové.

Děkuji panu primáři Simonidesovi a jeho kolektivu za podchycení prvních příznaků nemoci a za péči, kterou mi věnovali.

Termín kontroly v Brně se nezadržitelně blížil, byl jsem stále více nervózní. V hematologické ambulanci mě seznamuje přívětivá paní dr. Krahulcová s postupem další léčby. Následuje krátká ambulantní léčba, první transfuze krve, po kterých se cítím opět zdráv. Ovšem důkladné rozbory ukázaly, že nemoc stále pokračuje. Na další kontrolu přijíždím s manželkou, jsme oba seznámeni s mou diagnózou a s tím, že jedinou možností léčby je transplantace kostní dřeně. Jsou tu další náročné odběry kostní dřeně z pánevní a prsní kosti a první krátké pobyty v nemocnici. Dostávám se do pracovní neschopnosti. Nyní začíná hledání dárce kostní dřeně. Mám jen dvě možnosti: dceru a sestru, která žije v Táboře. Informuji ji telefonicky o své nemoci a prosím ji o darování kostní dřeně. Po nepatrné odmlce v telefonu přichází pro mě důležitá věta: “Samozřejmě přijedu, brácho”. Od dcery Martiny jsem dostal souhlas již dříve, i když to znamená, že musí na čas odložit plánované druhé dítě. Krevní rozbor určuje jediného dárce, moji sestru. Štěstí, které mě tím potkalo, si uvědomuji až po důkladném obeznámení s transplantací.

Dostávám opět transfuzi krve, můj stav se pomalu zhoršuje. Pozoruji to při cestách ze zahrádky, mám potíže s dýcháním. Vzhledem k tomu, že doba zlepšení stavu vždy po transfuzi se stále zkracuje, přijímám s ulehčením návrh na transplantaci i přes částečné riziko. Pevně věřím, že tento náročný zákrok ve svém věku překonám.

Nastupuji na předoperační vyšetření na II. interní kliniku v Brně, kde se poprvé setkávám s mladým kolektivem lékařů a sester, s jejich obrovskou otevřeností při každém vyšetření. Transplantační komise schvaluje zákrok a stanoví termín na 6. září 1998. Dostavuje se však první komplikace, operace cysty, kterou na chirurgickém oddělení zvládám dobře. Termín transplantace se však odkládá na 6. října. Začíná pracovat moje psychika. Pomalu si zvykám na pobyt v nemocnici, kde na začátku bloudím po rozlehlé budově. To jsem ještě netušil, že mi bude půl roku tak trochu domovem. Datum transplantace se nezadržitelně blíží, přichází pan primář Mayer, podrobně se mnou probírá celý průběh chystaného výkonu, možné komplikace. Cítím trochu napětí, ale nepociťuji strach. Po dobu hospitalizace, na pokoji, po chodbách tiše sbírám zkušenosti pacientů, kteří již mají po transplantaci. Pročítám si brožurku o transplantaci. Vše se zdá jednoduché, ale procesy, ke kterým bude v mém těle docházet, jsou natolik složité, že o nich přestávám přemýšlet a plně důvěřuji lékařům.

Po prodělané chemoterapii dochází k úplnému zničení nemocných buněk v mé kostní dřeni ještě před termínem transplantace. Jsem přestěhován do přísné isolace na transplantační jednotku ( “life island"). Jedna důležitá část boje s nemocí proběhla bez komplikací, ale rozhodující bitva mě teprve čeká.

Seznámení s novým prostředím probíhá rychle. Postel, noční stolek, sprcha s WC, to vše v prosklené místnosti ve sterilním prostředí. Vedle je malá řídící jednotka pro lékaře a sestru, které se učím poznávat podle hlasu a očí. Proležel jsem v nemocnici doposud jen pár dní, a proto je to vše pro mne ještě tajemné.

Přichází den transplantace 6. říjen 1998. Od rána probíhá důležitá příprava. Z řídící místnosti jsem připojen hadičkou zavedenou do podklíčkové žíly po celou dobu pobytu v isolaci. Při napojení dalších přístrojů musím i já spolupracovat. Do místnosti nemá nikdo přístup. Všechny zákroky se provádějí prosklenou stěnou, gumovými rukavicemi s návleky. Přichází paní doktorka, kontroluje můj zdravotní stav a napojuje vak se vzácnou tekutinou – kmenovými buňkami od mé sestry. Připadám si jako ve slabém bezvědomí, špatně se mi dýchá, pociťuji pálení v krku. Nasazuji si trochu neobratně kyslíkovou masku. Je to lepší, ale přesnou dobu zákroku si nepamatuji. Přes prosklenou stěnu čerpám z očí paní doktorky pro mě tak důležité povzbuzení. Po dvou až třech hodinách usínám.

Následuje období čekání. Transplantované kmenové buňky se musí usadit v kostní dřeni, začnou se množit a tvoří nové krvinky. Můj organizmus se stává bezbranným proti infekcím, musím přísně dodržovat osobní hygienu. Každé ráno je stejné: kontrolní odběry krve, měření tlaku, vážení. Do práce se dávám i já. Každodenní rituál začíná převlékáním postele do sterilního povlečení, sprchuji se, natírám se desinfekčním roztokem a čekám na výsledky rozborů. Nemám rád samotu, dny bez činnosti. Začínám se trápit. V místnosti mám televizi, rádio, telefon. Každý den čekám na zprávy od manželky, přátel. Jsou to náročné dny a týdny. Někdy si popláčou i tvrdí chlapy… Ani já se nestydím plakat. Každá slza je pro mě částečným uvolněním. Hodně mi pomáhají hovory se sestřičkami při nočních službách. Povídáme si o životě, prvních láskách i průběhu nemoci. S dietní sestrou sestavujeme na každý den jídelníček, což je dost náročné, vzhledem k narušení chuťových buněk a nutné sterilizaci každého jídla. Snažím se jíst, ztráta váhy není dobrá v případě možných komplikací, které mě jistě později neminou.

Tvorba krvinek se zvedá na stanovenou hranici pomalu. Konečně po šesti týdnech odcházím z uzavřené transplantační jednotky na pokoj jen s izolací. Mohu se procházet s rouškou na ústech po chodbě, potkávám pacienty. Je to velké uvolnění. Náročnost výkonu a léčby jsem zvládl především díky krásnému přístupu kolektivu, který se o mě staral. Teprve když jsem opustil pokoj, viděl jsem všechny ty lékaře a sestry, které jsem předtím poznával jen podle hlasu a očí. Všem Vám moc děkuji.

Pomalu se blíží Vánoce, těším se na krátkou návštěvu domů, která se však bohužel po třech dnech končí zhoršením stavu. Po rozboru krve je zjištěn cytomegalovirus, který se po přeléčení dostává do střev. Přichází kritické období, kdy ležím na oddělení JIP, dostávám umělou výživu a opět náročnou léčbu. Má váha klesá na 55 kg, každý pohyb je problém. Po rozhovoru s panem primářem a psycholožkou nepřestávám bojovat, nechci si připustit to nejhorší – konec. Zavedená komplikovaná léčba po deseti dnech přináší zlepšení. Stěhuji se opět na pokoj. Je konec března, uběhlo půl roku a já odcházím do domácího léčení.

Po celou dobu pobytu jsem se setkával s mladým kolektivem lékařů, sester Interní hematoonkologické kliniky FN v Brně v Bohunicích, který pod vedením přednosty prof. MUDr. Jiřího Vorlíčka, CSc., prim. doc. MUDr. Jiřího Mayera, CSc. dosahuje světové úrovně. Nedávné výročí 300sté transplantace kostní dřeně tohoto kolektivu, který při své náročné práci nezapomíná na lidské hodnoty, vlídnost, otevřený přístup k pacientům, je toho dokladem.

I když nejsem hluboce věřící člověk, děkuji Vám, Pane!

Děkuji své sestře Haně za darovanou kostní dřeň, která je dnes součástí mého těla, své rodině za velkou podporu a pochopení.

Ještě jednou velký dík vysoce odbornému kolektivu Interní hematoonkologické kliniky, který s přehledem zvládl léčbu zákeřné nemoci-leukémie.

Ivo Tunka


Zpět na předchozí stranu

 

Informace o pohotovosti v Brně a Jihomoravském kraji