Mezinárodní den ošetřovatelství se celosvětově připomíná 12. května na den narození Florence Nightingale, válečné hrdinky, reformátorky zdravotnictví a zakladatelky ošetřovatelství, která je známá také jako „dáma s lampou“. Při příležitosti tohoto dne přinášíme malé ohlédnutí za historií a vývojem tohoto náročného povolání v českých zemích.
Počátky organizované ošetřovatelské péče
Rozvoj a poznatky v ošetřovatelství vždy ovlivňoval náboženský, kulturní, politický a sociální vývoj a úroveň společnosti. Když pomineme nejstarší období vývoje člověka, tak opravdové začátky historie cíleně poskytovaného ošetřovatelství můžeme hledat v době, kdy se na našem území začalo rozvíjet křesťanství. Vznik klášterů a základy křesťanské víry byly impulsem pro cílené poskytování pomoci tělesně a duševně nemocným.
V českých zemích bychom za prvopočátek organizované péče o nemocné mohli určit období vlády knížete Boleslava (935-967). V oblasti dnešní Prahy vznikaly hospice-útulky pro chudé, nemajetné a nemocné osoby. Byla zde poskytována charitativní pomoc civilními sestrami, které se těmto lidem snažily zajistit základní životní potřeby.
První takovou institucí pro dvanáct nemocných byl Špitál v Týně (dnes Staroměstské náměstí). Je zajímavé, že těmto dvanácti nemocným poskytovalo sice jen laickou službu sedm žen, což je dnes počet ošetřovatelského personálu na dvacetilůžkovém oddělení.
Za patronku českého ošetřovatelství, bychom mohli označit sestru českého krále Václava I. Anežku Přemyslovnu (1211-1281). Založila několik klášterů a především řád Křížovníků s červenou hvězdou, jehož členové poskytovali ošetřovatelské služby podle přesně stanovených pravidel, které pro ně vypracovala.
Dalšími významnými řády, které se věnovaly ošetřovatelské a opatrovnické činnosti byly například boromejky, johanitky a Milosrdní bratři. Velký rozvoj špitálů byl v 17. století, především v Praze, Brně, Letovicích a Valticích. Vedle diakonek se ve špitálech vyskytovali i holiči, lázeňské, porodní báby, kořenáři, mastičkáři, nebo potulní lidoví chirurgové. Vědomosti o léčitelství byly předávány z generace na generaci a v podstatě bez jakéhokoliv organizovaného zásahu.
Ve druhé polovině 18. století jsou již zakládány první všeobecné nemocnice, roku 1785 v Brně, 1787 v Ostravě a 1790 v Praze. V nich byly položeny základy pro organizovanou výchovu opatrovnic a opatrovníků především proto, že se začala měnit jejich role – ze sluhů na nepostradatelného pomocníka lékaře. Tato role vyžadovala odbornou přípravu, což vedlo ke vzniku prvních ošetřovatelských škol ve druhé polovině 19. století.
Kniha ošetřování nemocných Florence Nightingalové
Stejně jako v jiných částech Evropy i v Rakousku-Uhersku výrazně ovlivnila rozvoj ošetřovatelství Florence Nightingalová (1820-1910). Její odborné publikace, především „Kniha ošetřování nemocných“ byly základem pro vznik první ošetřovatelské školy v Rakousku-Uhersku, a to v Praze v roce 1874. Vznik této školy výrazně ovlivnilo české ženské hnutí v čele se spisovatelskou Karolínou Světlou (1830-1899). V této škole byla výuka vedena českými lékaři, zpravidla učiteli na lékařské fakultě Karlovy Univerzity. Zvláštností je, že absolventky této školy, která byla ukončena zkouškou, a byl jim vystaven diplom, pracovaly výhradně v domácnostech. Pro nemocnice byly ošetřovatelky vychovávány přímo v nemocnicích formou získání výučního listu. I když tato škola ukončila svou činnost již po sedmi letech, jde o velmi významný počin v českém ošetřovatelství.
V roce 1914, na základě nařízení rakouského ministerstva vnitra č. 139, bylo ošetřovatelství uznáno jako samostatně provozované povolání. Toto nařízení legalizovalo zřizování ošetřovatelských škol, stanovilo organizační strukturu a především obsahovou náplň studia. Jedno ze základních pravidel bylo to, že škola může vzniknout jen při nemocnici, která zajistí odbornou výuku v základních oborech.
29. května 1916 je otevřena Česká (zemská) škola pro ošetřování nemocných při Všeobecné nemocnici v Praze. Stala se vzorem pro další civilní i církevní školy a měla velmi vysokou odbornou úroveň. První představená v letech 1916-1918 byla Františka Fajfrová. Druhou představenou byla v době nejtěžší 1918-1920, kdy stále hrozilo zavření mladé školy, houževnatá sestra Božena Březinová, která v roce 1920 těžce onemocněla a ještě velmi mladá v roce 1925 zemřela. Za podpory dr. Alice Masarykové se ošetřovatelská škola po roce 1920 dostala do popředí zájmu i na odpovědných politických místech. Vedením školy byly v letech 1920-1923 pověřeny tři americké sestry: ředitelka M. G. Parsonsová, A. M. Lentellová a později sestra Kacena pocházející z české emigrace. Ujaly se této práce za těžkých poměrů a přispěly k vývoji školy zejména tím, že na různých klinikách všeobecné nemocnice vybudovaly vzorové školní stanice pro praktický výcvik. Zasloužily se také o povznesení sociální úrovně ošetřovatelského stavu. První českou ředitelkou se stala v letech 1923-1931 sestra Sylva Macharová (1893-1968). Její nástupkyně od roku 1931 sestra Ruth E. Tobolářová (1895-1973) píše do časopisu Československá nemocnice v roce 1933: „Jsme ve skromných až chudých poměrech, ale úroveň našeho školení i výchovy snese porovnání se všemi moderními školami zemí sousedních, jak jsem se přesvědčila na světovém sjezdu ošetřovatelek v Paříži a Bruselu.“
Každoročně absolvovalo tuto školu 10-20 studentek, které dosáhly titulu - diplomovaná ošetřovatelka. Absolventky školy založily v roce 1921 Spolek absolventek ošetřovatelské školy a od roku 1928 Spolek diplomovaných sester. Cílem založení těchto spolků bylo především předávání nových poznatků a zkušeností. V podstatě šlo o formu celoživotního vzdělávání. Členky tohoto sdružení se také zaměřily na zlepšení sociálního postavení ošetřovatelek ve společnosti.
Vedle této významné školy nesmíme zapomenout na skutečnost, že v roce 1918 byla v Praze otevřena Vyšší sociální škola, která v jednoročním studiu vychovávala sociální pracovníky a diplomované sestry pro samostatnou práci v terénu. Tyto profese se podílely především na vzniku poraden pro matky a děti, dispenzáře pro tuberkulózně a pohlavně nemocné.
Rostoucí požadavky na kvalifikovaný ošetřovatelský personál
V roce 1929 zavedl Československý červený kříž organizovanou ošetřovatelskou a zdravotní službu v rodinách. Při poskytování této služby pracovaly sestry samostatně a měly smlouvu se zdravotními pojišťovnami.
Během II. světové války, a především po roce 1945, se zvýšil požadavek na kvalifikovaný ošetřovatelský personál. V roce 1946 byla v Praze otevřena Vyšší ošetřovatelská škola, která připravovala sestry/učitelky pro výuku na ošetřovatelských školách a vrchní sestry pro řídící práci.
V roce 1948 byly ošetřovatelské školy sloučeny s rodinnými a sociálními školami. Vznikly tak první střední zdravotnické školy pro přípravu všech kategorií zdravotnických pracovníků. Vzhledem k velkému nedostatku odborného personálu po odchodu řádových sester byla výuka na těchto školách velmi krátká, maximálně 2 roky. Postupně se však v 50. letech organizace studia změnila na systém tak, jak jsme ho znaly až do doby nedávné. Studentky a studenti vstupovali na školu ve 14-15 letech a doba studia byla 4 roky.
Rozvoj ošetřovatelství, nové poznatky ve vědě, technice a dalších oborech lidské činnosti však sebou nesou vyšší nároky na odborné znalosti a tím vyvolaly i změny v organizaci studia ošetřovatelství. V důsledky těchto změn vznikly v 90. letech vyšší zdravotnické školy a bakalářské studijní programy pro zdravotnické pracovníky různých kategorií. Mění se postavení a úloha nelékařských zdravotnických pracovníků při poskytování zdravotní péče. Zvyšuje se jejich samostatnost a tím i nároky na jejich odbornou úroveň a společenskou roli.
Mezinárodní den zdravotních sester a ošetřovatelek
Měsíce květen a červen jsou ročním obdobím, ve kterém končí absolventi různých škol svou přípravu na budoucí povolání. A jsou to i studenti připravující se na výkon povolání v oblasti ošetřovatelství. V těchto dnech předstupují naše budoucí kolegyně a kolegové před zkušební komise, aby prokázali své vědomosti.
Přejme jim hodně úspěchů, protože oni budou Ti, kteří naváží na minulost ošetřovatelství a na nich záleží, jaká bude budoucnost.
Všem kolegyním a kolegům, všem těm, jejichž posláním, oborem a prací je ošetřovatelství, v tento den 12. května blahopřejeme a děkujeme za obětavou a náročnou práci, kterou každý den odvádějí. Jste nepostradatelnou součástí zdravotní péče a i vy nesete poselství „Dámy s lampou“.
Mgr. Erna Mičudová
zástupce zdravotnického náměstka pro NLZP (Bohunice, Porodnice)
