O naději

O naplněné naději

„Děkuji ti za to, žes mi zachránil život,“ byla první slova jedenáctileté Nikolky z malé vesničky u Chrudimi, když poprvé stanula tváří v tvář muži, díky němuž přežila svou smrt. Aleš Plachý z Krahulčí na Jihlavsku, mnohonásobný dárce krve v odběrovém středisku v Třebíči a dárce kostní dřeně pro malou Nikolku, která onemocněla leukémií, musel na toto emotivní setkání čekat více než rok. Teprve po této době bylo možné, v souladu s legislativou, o toto setkání požádat. Na sklonku roku 2006 přijela Nikolka i se svými rodiči Alešovi Nikolka poděkovat s vlastnoručně vyrobeným obrázkem. Na oplátku dostala velkého plyšového psa, kterému okamžitě začala říkat Aleš. Během několikahodinového setkání, které zcela určitě nebylo poslední a kde slova díků zazněla ještě mnohokrát, bylo o čem vyprávět.

Cena lidského života aneb příběh o naději

Čas je běžec s rychlým krokem… V průběhu roku bývají vyslovována mnohá přání. Některá sami přijímáme, jiná adresujeme svým blízkým, přátelům a známým. Většina těchto přání má společného jmenovatele – přání dobrého zdraví. Hlavně hodně zdraví… aspoň to zdravíčko… Vždyť i sám slavnostní přípitek bývá provázen magickou formulí – na zdraví. Ne každému však osud naměří zdraví vrchovatou míru. Rok co rok onemocní v naší zemi stovky lidí, včetně těch bezbranných – dětí, těžkými poruchami krvetvorby. Poslední a mnohdy vlastně jedinou jejich šancí na záchranu je transplantace kmenových krvetvorných buněk kostní dřeně.

K čemu máme kostní dřeň?

Kostní dřeň je rosolovitá tkáň v dutinách zejména plochých kostí, ve které se tvoří všechny druhy buněk cirkulujících v krvi: červené krvinky, zajišťující přenos kyslíku ke všem tkáním a buňkám těla, bílé krvinky, spoluodpovědné za obranyschopnost organizmu a krevní destičky, které hrají důležitou roli při zástavě krvácení. Pokud je kostní dřeň poškozena natolik, že vlastní krvetvorba selže, nezbývá mnohdy jiná možnost než nemocnou tkáň nahradit krvetvornými buňkami zdravého člověka. Organizmus má ve své kostní dřeni obrovskou rezervu, proto ji může bez jakékoliv újmy darovat každý zdravý člověk. Najít však vhodného dárce pro konkrétního pacienta je vždy malý zázrak. Úspěch přenosu závisí na podobnosti tkání dárce a příjemce transplantátu. Může se zdařit jen při nejbližší shodě tkáňových znaků, tzv. HLA antigenů (humánních leukocytárních antigenů). Protože se tkáňové znaky dědí, je větší pravděpodobnost, že vhodní dárci budou mezi sourozenci či mezi blízkými pokrevními příbuznými. Vzhledem k tomu, že HLA jsou značně variabilní, je vyhledání vhodného dárce mezi nepříbuznými lidmi někdy těžší než najít příslovečnou jehlu v kupce sena. Proto je základní vyšetření HLA nejen u pacientů, ale i u potenciálních dárců kostní dřeně, prvním hodnotícím kritériem možné transplantace.

Registr dárců je seznam dobrovolníků, kteří jsou v případě potřeby ochotni poskytnout malou část své kostní dřeně pro záchranu života kriticky nemocného člověka. Dva české registry dárců dřeně se společně s desítkami tisíc dobrovolníků již více než třináct let podílejí na budování rozsáhlého projektu, který získal i mezinárodní uznání. Jako teprve čtvrtá organizace tohoto druhu na světě (z celkového počtu 54 registrů) obhájil Český národní registr dárců dřeně v dubnu 2005 akreditaci Světové asociace dárců dřeně (World Marrow Donor Association – WMDA). Oba registry spolupracují s deseti dárcovskými centry v České republice. Tato centra provádějí základní vyšetření HLA u těch zájemců, kteří se rozhodli do registrů vstoupit. Jedním z nich je také dárcovské centrum Transfuzního oddělení a krevní banky FN Brno.

Ne každý je lhostejný
Aleš Plachý z Krahulčí na Jihlavsku je docela obyčejný mladý muž s docela obyčejnými zájmy. Tak, jako mnozí jeho vrstevníci, rád sportuje – občas posiluje s činkami, občas si zaběhá. „A když už běhat, proč nespojit příjemné s užitečným?“ říká Aleš, kterého velice oslovila myšlenka Běhu Teryho Foxe - stal se tedy jeho pravidelným účastníkem. „Taky si rád zarybařím,“ pokračuje Aleš. „Víte, často si tak představuji, že chytím zlatou rybku, která by mi nabídla splnění tří přání… Co bych si přál? Aby mezi lidmi bylo více lásky. To druhé přání souvisí s tím prvním – ze světa by měly zmizet války a násilí… Proč si navzájem ubližovat a škodit? Vždyť nejvíce to vždy odnesou ti nevinní. A třetí přání? No to je přece jasné – přání dobrého zdraví. Vím, že žádnou zlatou rybku nechytím a na to, abych seděl s rukama v klíně a jen čekal, že se vše nějak vyřeší, na to nemám povahu. Přišlo mi proto zcela normální, že když jsem zdráv, měl bych nějak pomáhat těm, kterým zdraví chybí. Domluvili jsme se s kamarády na vojně a společně jsme začali dávat krev. To mi bylo dvacet,“ vzpomíná Aleš. S dárcovstvím krve začal v Jihlavě, později pokračoval v Třebíči. Nyní, ve svých osmadvaceti letech, má na svém kontě již 31 odběrů krve.

Přihláška do registru dárců kostní dřeně

„Zhruba před půldruhým rokem jsem při jednom odběru krve v Odběrovém středisku v Třebíči objevil leták s informacemi o možnostech darování kostní dřeně“, pokračuje Aleš. „Rázem jsem měl jasno. Vyžádal jsem si přihlášku do českého a zároveň mezinárodního registru dárců kostní dřeně a vyplnil ji. Následovalo pozvání do Transfuzního oddělení a krevní banky Fakultní nemocnice Brno, kde mi odebrali vzorek krve. Tam mi také oznámili, že sice budu zařazen do registru, ale naděje, že by snad právě moje kostní dřeň mohla někomu konkrétnímu pomoci, je mizivá. Na celou záležitost jsem víceméně zapomněl“, přiznává se Aleš.

První zpráva z Prahy

Na duben roku 2005 však Aleš určitě nikdy nezapomene. „Nechtěl jsem věřit svým vlastním uším. V telefonu se ohlásil Český registr dárců kostní dřeně a já jsem se dověděl, že bych byl vhodným dárcem pro jednoho pacienta s leukemií. Neváhal jsem ani okamžik.“ Tak nastal kolotoč zdánlivě nekonečných cest do Prahy, dalších odběrů vzorků, dalších testů, rentgenů a nejrůznějších vyšetření. „Nebyl jsem na to sám,“ vzpomíná Aleš. „S milou a ochotnou osobní asistentkou, která se mě v Praze ujala, jsem vše zdárně překonal. Paní Maruška byla můj andělíček strážníček. Zárodečné kmenové buňky lze odebírat dvojím způsobem – buď trepanobiopsií, punkcí z kosti pánevní, nebo pomocí separátoru, který je vychytá z cirkulující krve. Zvolil jsem si separátor.“ Termín transplantace byl stanoven na začátek července 2005. Po první euforii však přichází okamžik zklamání. Transplantace se odkládá. Termín se přesunul nejprve na konec srpna, později na začátek září. Ani tento termín však nebyl definitivní.

Den s velkým D

Loňský svátek sv. Václava odstartoval vlastní transplantaci. „Přijelo pro mě auto a odvezlo mě do Prahy. Necítil jsem se nejlépe. Ve čtyřech předcházejících dnech jsem dostával injekce růstového faktoru, který, jak mi řekli, zajistí vyplavení krvetvorných buněk do krevního oběhu. Možná i proto mě bolela hlava. Noc jsem strávil v hotelovém pokoji.“ Den s velkým D konečně nastal. „Ráno 29. září pro mě přišla paní Maruška. Po skromné snídani (čaj a rohlík) už následovala cesta do Ústavu hematologie a krevní transfuze. Přiznám se, z toho separátoru jsem měl trošku strach. Ono ležet dlouhé hodiny napojený žílou na separátor bez možnosti pohybu taky není legrace. Myslel jsem v té chvíli na rodinu, na své nejbližší, kteří se o mě báli… Velkou oporou mi byla moje přítelkyně Eva. Nakonec vše zdárně dopadlo – za tři hodiny bylo po všem. Kvalitní koncentrát krvetvorných buněk byl připraven. “

O naději

Málokdy se stává, že příjemce kostní dřeně pozná svého dárce a naopak – dárcům se nesděluje, komu, díky nim, svitla nová naděje. Naděje, která je, jako základní a v těchto případech i nejdůležitější lidská vlastnost, vystavena tak nesmírně těžké zkoušce. Přesto by se Aleš velice rád sešel s tím, kdo je tak trochu „krev jeho krve.“ „Za rok se prý dovím víc“, sděluje v radostném očekávání. „Zatím mi řekli pouze to, že se jedná o holčičku z motolské nemocnice, která má leukémii.“
A tak, díky „normálnímu“ rozhodnutí Aleše Plachého, bylo pod loňským vánočním stromečkem o jeden pár rozzářených dětských očí víc.
P.S.: Vám všem, kteří s podobným rozhodnutím zatím váháte, Aleš vzkazuje: „Nebojte se a jděte do toho! Nemocní potřebují naši pomoc.“

Kéž je tedy mezi námi více naděje, přátelé!

Mgr. Marie Dudíková