ing. Zdeněk Kneslík, Hodgkinova nemoc
Jako neodborník jsem nikdy neměl představu o tom, kolik různých onkologických nemocí existuje. Už od dětství jsem aktivně sportoval a držel relativně správnou životosprávu. Na vysoké škole jsem začal pěstovat kulturistiku a životní styl s ní související. Ani ve zlém snu by mne nenapadlo, že ve IV. ročníku onemocním něčím, čemu jsem předtím souhrnně z neznalosti říkal rakovina, které jsem se bál, jako něčeho zlého na co se umírá.
Všechno začalo zcela nevinně. V posilovně, při zvedání vyšších vah mne cosi dráždilo ke kašli. Zpočátku jsem tomu nepřikládal žádnou váhu, ale časem kašel přicházel i doma, v naprostém klidu. Doma jsem si to odůvodňoval začínající alergií na našeho psa. Proto jsem vyhledal alergoložku a nechal se vyšetřit. Vyšetření bylo negativní. Po mé druhé návštěvě jsem dostal jakýsi přípravek, který se aplikoval do nosu- možná problémy ustoupí. Neustoupily, ba naopak. V té době jsem řešil výhledový problém základní vojenské služby. Kdosi z mých věci znalejších kamarádů mi řekl, že na astma dostanu “modrou”. Ač nevím pořádně proč, tak jsem o tom doma začal mluvit a rodiče tím byli vystrašeni víc než dost. Neváhali a donutili mne opět navštívit alergoložku. Na středisko mě doprovodila babička, která se znala s paní doktorkou. Opět jsem jí řekl o svých problémech. Na její otázku: “Rentgen plic jsme dělali?” jsem odpověděl negativně a tím vše začalo. Po dlouhém čekání na snímek mě poslali celého udiveného na plicní oddělení na vyšetření. Jediné, co jsem zatím věděl, bylo to, že mám na snímku plic nějaký stín. Paní doktorka mne vyšetřila a zeptala se, jak dlouho mám na krku zvětšené uzliny. Samozřejmě jsem nevěděl, protože mne nikdy nenapadlo se takto kontrolovat. Bylo mi řečeno, že je nutné jednu uzlinu vyjmout a provést histologii. Protože nerad věci týkající se zdraví odkládám, nechal jsem si ještě týž den uzlinu na krku vyjmout. Druhý den (v sobotu) jsem šel zatím s klidným svědomím na ples. Po neděli mne totiž čekala hospitalizace na plicním oddělení, na kterou jsem se vůbec netěšil, protože mne napadaly takové věci jako tuberkulóza apod.
Na plicním oddělení jsem absolvoval veškerá potřebná vyšetření a s radostí přijal zprávu, že plíce jsou v naprostém pořádku, což jsem jako agresivní nekuřák očekával, i když s obavami. V této chvíli jsem čekal pouze na výsledky z histologie. Když přišly, tak byli všichni zamlklí a řekli mi, že mne do nemoci zasvětí náš místní onkolog. Začal jsem mít strach, předsudky z dětství mi nedovolovaly spát. Výsledky jsem se dozvěděl za tři dny a to způsobem, který mne šokoval. Matka, která mne k lékaři doprovázela, se div nervově nezhroutila. V té chvíli se ve mně něco zlomilo a rozhodl jsem se, že se nedám. Byl jsem poslán do FN Bohunice na vyšetření. Již nevím, jak dlouho jsem čekal, až se uvolní místo, ale téměř záhy jsem nastoupil na týdenní maraton různých vyšetření, z nichž nezapomenu na odběr kostní dřeně, který jsem završil první dávkou chemoterapie ABVD. Musím říct, že mne bohuničtí lékaři do nemoci a způsobu jejího léčení dokonale zasvětili, zodpověděli mé nesčetné otázky a že obavy, které jsem měl, se téměř ztratily. Doufal jsem, že se vejdu do celkem vysokého procenta vyléčených.
Chemoterapie byla zkušenost nová, organismus nebyl zvyklý na něco podobného a já jsem si připadal, že to nemůžu přežít. Ač jsem měl jít hned po podání dávky domů, byl jsem rád, že mohu ještě den zůstat v péči ochotného personálu. Doma jsem nemohl pořádně jíst, nic mi nechutnalo a s obavami jsem čekal další dávku. Tyto obavy způsobily, že jsem příště, na ambulanci, možná i přeháněl své problémy a nechal se téměř přerdávkovat utišujícími prostředky a bylo mně snad ještě hůř než poprvé, lidově řečeno jsem byl skoro pořád v limbu a doma s jídlem to nebylo lepší než poprvé. Sliboval jsem si, že od příště všemu nechám volný průběh. Příště se nekonalo za 14 dní, jak mělo být, ale díky krevnímu obrazu o trochu později. Hodiny čekání v čekárně před ambulancí jsem trávil povídáním s matkou, která mne pravidelně doprovázela, a posloucháním různých rad “zkušenějších” pacientů. Víceméně se mi osvědčili dvě- žvýkačky a desetistupňové plzeňské pivo. Opravdu mi při chemoterapii pomáhalo žvýkání, pomocí kterého jsem rozháněl pachuť v ústech, která mne dráždila ke zvracení. Bylo mi řečeno, že bych neměl moc hubnout, proto jsem se naučil ihned po návratu z chemoterapie jíst (pravidelně vařené kuře s rýží) a hned po jídle jít spát. Když můj žaludek náhodou odmítal spolupracovat, tak jsem ho většinou přesvědčil skleničkou dobře vychlazené desítky. Tato nová životospráva způsobila to, že mé, do té doby trénované tělo přijímalo pravidelněji potravu (a kvalitnější potravu než v menze), nevydávalo tolik energie, jak bylo zvyklé z posilovny, a přibralo 22 kilogramů. Časem jsem se vypracoval tak, že jsem se na chemoterapie těšil, protože po každé její aplikaci jsem si mohl říct-už jenom… Organismus si dokonce přivykl tak, že jsem si domů bez obav řídil auto (cca 70 km), když mne zrovna nemohl vzít otec. Když jsem těsně před vánočními svátky skončil léčbu, byl jsem štěstím bez sebe. Další věcí, která mi asi při léčení pomáhala bylo to, že jsem pokračoval ve studiu (v první fázi samostudiem doma, později jsem byl jeden týden doma a jeden ve škole) a snažil jsem se brát léčení jako zpestření života- dál jsem se věnoval své přítelkyni, koníčkům (motocyklu, počítačům,…). Ani ve snu mne tenkrát nenapadlo, že cca za půl roku v tom opět budu lítat. Tato zpráva přišla chvíli před státnicemi a opravdu mne zamrazila. Opět mi pomohli mí nejbližší. Zdárně jsem složil státnice, nastoupil do zaměstnání a čekal na začátek další léčby.
|
|
Vlasy dorostly do původních rozměrů, konečně promoce (23.července 1998)
Bylo léto, a protože nejsem vyznavačem vysokých letních teplot, tak jsem byl paradoxně rád, že mohu být v nemocnici s klimatizací. Léčení probíhalo hladce, odběr kmenových buněk se zadařil a vše směřovalo k jejich transplantaci. Během přípravy na transplantaci jsem se seznámil s příjemným kolektivem Interní hematoonkologické kliniky, kde jsem byl hospitalizován. Poslední, vysokodávkovanou, chemoterapii jsem si užil s užitečnou hromadou ledňáků a přemýšlel, jaká bude transplantace. Od lékařů jsem věděl, jak vše bude probíhat, ale byl jsem překvapen celkově hladkým průběhem zákroku. Zpočátku jediný problém byl způsoben nepříjemným zápachem transplantátu. Následující život v izolaci probíhal rychle, každý den jsem se těšil na pracovní “návštěvy” lékařů a sestřiček a na návštěvy mých blízkých, se kterými jsem hovořil přes izolační sklo pokoje pomocí domácího telefonu. Po propuštění domů jsem asi po měsíci nastoupil znovu do práce a život šel dál. Na jaře jsem se podrobil doozáření “nemocných” míst a protože vzdálenost mého bydliště téměř neumožňovala každodenní dojíždění na ozařování, tak jsem prožil příjemné odpočinkové dny v “mé” nemocnici.
V současné době se z přítelkyně, která mne v nemoci spolu s ostatními podporovala, stala manželka a já doufám, že zdraví vydrží nejmíň stejně tak dlouho jako naše láska.
|
|
Z chemoterapie a radioterapie zbyly jen vzpomínky a klidně se žením (21.srpna 1999).
Chtěl bych vzkázat všem, kteří se dostanou do stejných nebo podobných problémů- nevzdávejte to, jste v dobré péči u jedněch z nejlepších odborníků (nač se jezdit léčit do USA?). Ještě jednou bych chtěl poděkovat všem, kteří mi pomohli a pomáhají-MNOHOKRÁT DĚKUJI,
Váš Zdeněk.
Rodina Kneslíkova (únor 2004)
