/17. 5. 2022/ Lékařka z Kliniky dětské anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Brno převzala, společně se svým záchranářským týmem, ve čtvrtek 5. května z rukou prezidenta republiky Zlatý záchranářský kříž. Po zběsilé akci útočníka v Tišnově musela udržet při životě tři těžce raněné najednou dlouhé desítky minut, než dorazily posily. Nejen o tom, jak těžký to byl pro celou posádku zásah, ale i o další profesní stránce této sympatické lékařky, maminky tří dětí a vášnivé motorkářky se dozvíte v rozhovoru.
Někdo ví od dětství, že chce být lékařem. Jak to bylo u Vás, měla jste hned jasno?
K té práci jsem měla vždycky blízko, protože můj tatínek je kardiochirurg, ale já jsem původně vůbec nechtěla jít na medicínu. Chtěla jsem studovat muziku, konkrétně violoncello. Pak mě ale začala zajímat fyzioterapie, ale protože jsem měla před přijímačkami úraz zápěstí, tak jsem si říkala, že to nebude úplně ideální a dala jsem si přihlášku i na medicínu. Vzhledem k tomu, že mě tatínek vždycky velmi inspiroval, tak jsem se nakonec rozhodla pro ni.
Co Vás během studia ovlivnilo pro výběr intenzivní dětské medicíny?
Zajímala mě práce s dětmi, proto jsem byla v pediatrickém kruhu a úplně původně mě lákala novorozenecká JIP. Plány mi ale změnila v pátém ročníku zkouška na dětském ARO, kdy jsem byla u pana docenta Fedory, který je velmi inspirující. Začala jsem na klinice dělat vysokoškolskou odbornou činnost a začalo mě to neskutečně zajímat a bavit. Chodila jsem na kliniku ještě před dokončením medicíny a díky skvělému kolektivu a trpělivému přístupu MUDr. Dominika, jsem měla možnost obor poznat opravdu do detailu.
Příběhů rodin, které jste tu musela zažít je určitě nespočet. Je něco, co se Vám vrylo do paměti?
Krátce potom, co jsem začala na klinice pracovat, tak si pamatuji velmi detailně příběh chlapečka, který měl mozkovou smrt. Bylo to pro mě první setkání s tak těžkým stavem u dítěte. Tenkrát to pro mě bylo velmi náročné, i přes to, že jsem věděla, že to k tomu také patří.
Vy sloužíte na dětském ARO, vedle toho se ale staráte o děti s vrozenou vadou, v čem ta péče spočívá?
Jsem anesteziologický garant Centra pro rozštěpy obličeje v naší nemocnici. V rámci studie se na naší klinice, společně s Katedrou biotechnologií VUT, od roku 2020 věnuji projektu, díky kterému jsme uvedli do chodu speciální intubační pomůcku pro děti s rozštěpovou vadou obličeje. Jde o obturátor nahrazující funkci patra u dětí, které z důvodu rozštěpové vady nemají patro vyvinuté.
Kromě práce ve Fakultní nemocnici Brno ještě pracujete pro Zdravotnickou záchrannou službu JMK, jak v Brně, tak Tišnově. Právě v Tišnově jste loni v říjnu zažila výjezd, který svým průběhem i počtem vážně zraněných nebyl obvyklý.
Byl mimořádný od samého začátku, šlo o napadení šestičlenné rodiny. Když přišel útočník do domu, uvnitř byli i dva chlapci, kterým se pak podařilo z domu utéct do nedaleké hospody, odkud byla přivolána pomoc. My jsme ze začátku moc informací neměli, výjezd byl primárně hlášený jako poranění muže v hospodě, takže na místo vyjel sanitní vůz s řidičem a záchranářem, bez priority na lékaře, během pár minut přišla zvýšená naléhavost výzvy. Kolegové z místa informovali o těžkém poranění jednoho chlapce a pravděpodobných dalších zraněných v domě. Když vyjela moje posádka, jeli jsme už rovnou do domu, nevěděli jsme počet napadených a rozsah jejich poranění. Před domem na nás čekal muž, který zoufale volal, že má uvnitř těžce zraněnou manželku, po útoku sekerou. Utíkali jsme rovnou do domu, kde těsně před naším příchodem policie zpacifikovala útočníka, až tam jsme zjišťovali, jak moc byla situace vážná.
Tím, že jste ty informace neměli, tak bylo určitě náročné vyhodnotit danou situaci.
My jsme si ze začátku mysleli, že máme jen kriticky zraněnou mladší ženu, která měla těžké sečné zranění v oblasti hlavy, bodné zranění hrudníku a byla v bezvědomí. My jsme ji stabilizovali a zaintubovali, myslela jsem si, že je to všechno. Nicméně v tu chvíli zjistila policie přítomnost dalších těžce zraněných v jiné části domu. Nenapadlo mě, že jejich stav bude tak kritický. U té zraněné ženy jsem nechala jednoho záchranáře a běžela jsem do patra. Přede mnou se promítla doslova hororová scéna, kdy jsem objevila další dva stejně vážně zraněné, jako byla mladá žena. Měli sečné rány v oblasti hlavy, byli v bezvědomí a v hemoragickém šoku. V tu chvíli mi problesklo hlavou, že to bude šíleně náročné, protože jsme byli tři zdravotníci na tři kritické pacienty, kteří potřebovali plicní ventilaci. Zjišťovala jsem jak je na tom naše druhá posádka, která byla první u dětí, ale protože byl chlapec těžce poraněný, tak již směřovali do Brna. Věděla jsem, že mám k ruce už jen jednoho záchranáře, sanitka byla navíc dál od domu a měli jsme omezené prostředky. Rovnala jsem si v hlavě, co udělám, nejdřív jsme zaintubovali staršího muže, který už byl v hlubokém bezvědomí, zajistili žilní vstupy a začala jsem intubovat druhou ženu. Mezitím, co jsme čekali na posily, jsme museli všechny bedlivě monitorovat.
Pro Vás to v tu chvíli musela být velmi dlouhá půl hodina, než přijely další záchranářské posádky.
Bylo to dlouhé, člověk si uvědomoval, že pro ně v tu chvíli nic víc už udělat nemůže, že to co potřebují je být co nejdřív v nemocnici. Do toho mě obrovsky stresovalo, že jsem nevěděla, co se děje s tou mladou ženou, ale měla jsem tam úžasné kolegy, na které jsem se mohla spolehnout. Byla to vypjatá situace, kdy člověk přemýšlí jen v prioritách, co bude dělat. A do toho bylo obrovsky nepříjemné, že jsme tam byli v jednom pokoji s útočníkem. I přes to, že ho měla policie zpacifikovaného, tak se kolem povalovaly všechny zbraně, kterými rodinu napadl. Všude byla spousta krve, nechtěla bych to zažít znovu, ani bych to žádnému kolegovi nepřála.
Dalo se po takovém zásahu vrátit zpět v klidu do práce, nebo ve Vašem případě na záchranářskou základnu?
Já jsem ještě předávala staršího muže do nemocnice na Pekařské, pak si vzpomínám na ten moment, kdy jsem byla ve stavu, že jsem měla pocit, že se mi to snad ani nestalo. Bylo to obrovské vypětí a já jsem zažila do té doby něco nemyslitelného. Ale cítila jsem se v pořádku, takže jsem se vrátila zpět do Tišnova na základnu. Až ráno na mě dopadla obrovská únava, takže jsem druhý den nebyla schopna žádné práce.
Chtělo to po takovém zásahu nějakou duševní hygienu?
Navštívila jsem Krizové centrum v Bohunicích, kdy jsme si s paní psycholožkou povídaly, ona mě ujistila, že ten stav je po takovém zážitku normální, že nenormální by byl opak. Hodně se mi ulevilo. I na ZZS jsme měli psychologickou intervenci s kolegy, kteří u toho zásahu byli, takže bylo fajn si to takhle rozebrat.
Když to shrneme, tak jste zachránila tři lidi ve velmi vážném stavu, za to jste byla nominována na ocenění Zlatý záchranářský kříž. Tušíte, kdo Vás nominoval?
Já tuším, že to byli kolegové záchranáři, nevím přesně, jak to celé probíhalo, ale vůbec mě nenapadlo, že to skončí reálným oceněním. Udělalo mi to obrovskou radost a moc si toho vážím.
Jak probíhalo předání ocenění?
Byli jsme tam jako celý záchranářský tým, tedy dvě posádky, které u toho masakru zasahovaly a inspektor provozu. Byl to krásný zážitek a uvědomila jsem si, že naší pomoci, si lidé opravdu váží.
Práce, kterou děláte je rozhodně velmi vypjatá a tím rozsahem, který děláte také velmi náročná. Máte čas relaxovat a jak nejraději?
Je pravda, že to je docela složité, protože mám tři děti, ale dělá mi dobře, že jsem v milující rodině. Nejvíc si určitě odpočinu na motorce, když se můžu jet projet a vyčistit si hlavu. Hodně sportuji, běhám, to mi také hodně pomáhá a stále hraji na violoncello, u kterého jsem zůstala, máme dokonce svoji kapelu a je to moc fajn.
