Rok zdravotní sestry a porodní asistentky: Mgr. Táňa Bartošová

Rok 2020 byl vyhlášen Světovou zdravotnickou organizací (WHO) Rokem zdravotní sestry a porodní asistentky na počest 200. výročí Florence Nightingale. Fakultní nemocnice Brno se k oslavě výročí připojuje. Při této příležitosti jsme připravili sérii rozhovorů se zdravotními sestrami různých specializací, ve kterých jejich profesi blíže představujeme. První z nich je vrchní sestra Diagnosticko-terapeutického centra FN Brno Mgr. Táňa Bartošová.

Proč jste si vybrala právě kariéru zdravotní sestry?

Moje maminka pracovala léta ve zdravotnictví, takže mně bylo celkem jasné, že půjdu rovněž tímto směrem. Střední zdravotnickou školu mi tedy de facto vybrali rodiče, v osmé třídě jsem si podala přihlášku na SZŠ na Jaselské ulici obor zdravotní sestra. Nebylo lehké se na tuto prestižní střední školu dostat, bylo tolik uchazeček, že brali snad každou desátou. Proto mě potěšilo, že po úspěšném absolvování písemných přijímacích zkoušek z českého jazyka a matematiky jsem byla přijata ke studiu.

Jaký byl přechod ze střední školy do zaměstnání?

Maturovala jsem v roce 1983. Během studia jsem tíhla k chirurgickým oborům, a proto jsem neváhala a podala si přihlášku do pracovního poměru do Úrazové nemocnice, kde v té době byla část traumatologická a chirurgická. Byla jsem přijata. Vrchní sestra mě přidělila na chirurgii na oddělení pooperační. Součástí tohoto oddělení byly i pokoje, kde jsme ošetřovaly pacienty s popáleninami, jelikož v Brně a okolí neexistovalo popáleninové oddělení, které se specializovalo pouze na tyto poraněné pacienty.

Co pro Vás bylo po škole nejtěžší?

Ty první dva měsíce byly opravdu náročné. Když jsem nastupovala, měly jsme třináctihodinové pracovní směny. Nejtěžší bylo skloubit teorii s praxí. Ale já jsem měla výbornou mentorku neboli školitelku, která mi hodně pomohla a seznamovala mě postupně s povoláním zdravotní sestry. Takto se mi věnovala tři měsíce.

Jak jste se dostala do FN Brno?

V Úrazové nemocnici jsem byla asi sedm let. Součástí našeho pooperačního oddělení byla i popáleninová jednotka, která se sice osamostatnila, ale postupně se plánoval přesun do jiného zdravotnického zařízení. I když mi vrchní sestra nabídla práci na jiném oddělení včetně sálů, volila jsem přestup do FN u sv. Anny, kde mi nabídli práci na I. Chirurgické klinice na oddělení JIP. Během mého pracovního působení se současně v Bohunicích vystavěl pavilon L a hodně lékařů a zdravotních sester přecházelo do FN Brno. Otevírala se zde Chirurgická klinika pod vedením prof. Vomely. Jelikož jsem zvídavá, měla jsem možnost společně s kolegyněmi navštívit toto nově zřízené pracoviště. Když jsem dostala nabídku na tomto pracovišti pracovat, neváhala jsem.

Dnes jste vrchní sestrou velkého ambulantního provozu. Jací jsou dnešní pacienti ve srovnání s minulostí?

Samozřejmě se ta situace výrazně změnila a musím říci, že spíše k horšímu. Dnešní pacienti jsou agresivnější, často i bezdůvodně arogantní, nervózní, nejsou ochotni Vám cokoliv sdělit. Je to deprimující. I přesto, že se snažíme být na ně milí, tak ne všichni vám to oplatí. Když jsem začínala, tak zdravotní sestra měla určitou vážnost, důstojnost… Za všechno se poděkovalo, byla cítit určitá vděčnost od pacientů směrem k nám, zdravotním sestrám. Ale jak říkám, neplatí to o všech. Jsou i milí a slušní pacienti.

Co Vám při práci dává energii? Kde se tzv. dobíjíte a co Vás naopak ubíjí?

Ráda komunikuji. Hodně mě nabíjejí zejména starší pacienti, pamětníci, kteří jsou moudří, vykládají své příběhy a mají mladší generaci co předat. Ráda se obklopuji pozitivními lidmi. Ráda čtu a spím. A co mě ubíjí a vyčerpává? Vadí mi hašteřiví jedinci, věčně nespokojení a nespolehliví.