Paní doktorko, s jakými potížemi za Vámi do ambulance onkologické sexuologie přicházejí pacienti-muži nejčastěji?
Muže trápí nejčastěji neschopnost dosažení a udržení erekce (erektilní dysfunkce, ED), absence orgasmu a ejakulace, retrográdní ejakulace, ale i předčasná ejakulace, snížení sexuální apetence, bolestivá erekce či parestézie genitálu. Největší zastoupení v ambulanci mají muži s karcinomem prostaty, kolorektálním karcinomem, ale i hematoonkologickými onemocněními.
Co jim můžete nabídnout? Pomůžete každému, nebo jen části pacientů?
Pokud se týká nejčastějšího problému, kterým je ED, tak v dnešní době disponujeme takovými možnostmi v léčbě, kterými jsme schopni pomoci téměř 100 % postižených mužů. V první linii doporučujeme perorální tabletovou léčbu inhibitory fosfodieserázy 5, ve druhé linii intrakavernózní aplikaci prostaglandinu E1, třetí linie léčby je implantace penilní protézy.
Rozšířily se možnosti léčby v posledních cca 5 letech?
Naprostý zlom v terapii ED znamenal nástup prvního inhibitoru PDE5, sildenafilu (Viagra) v roce 1998. V počtu klinických studií a úspěšně léčených pacientů s ED sildenafil nebyl překonaný.
V roce 2014 rozšířil skupinu inhibitorů fosfodiesterázy 5 (sildenafil, tadalafil, vardenafil) avanafil. Přibyl nefarmakologický způsob léčby ED pomocí rázové vlny. Ta je však určena mužům s endoteliální dysfunkcí či aterosklerózou, tzn. pacientům s vaskulární etiologií ED, např. diabetikům, hypertonikům, mužům s dyslipidemií či ICHS. Pro pacienty s kolorektálním karcinomem či karcinomem prostaty tato metoda léčby primárně určená není.
A co ženy – s jakými potížemi do Vaší ambulance nejčastěji přicházejí?
Ženy přicházejí pro ztrátu sexuální touhy v souvislosti s onkologickým onemocněním, poruchou lubrikace (vzrušivosti), která má nejčastěji neurogenní příčinu, ale i pro orgastické potíže.
Jak jim můžete pomoci? Je i zde patrný pokrok v terapii?
Bohužel v terapii ženských sexuálních dysfunkcí vidíme jen špičku ledovce. Zdálo se, že se blýská na lepší časy objevem flibanserinu (v ČR není dosud registrovaný), ale výsledky klinických studií mírní naše očekávání.
Je to i tím, že ženské sexuální dysfunkce mají multifaktoriální etiologii s významnou psychogenní komponentou a ovlivněním i vztahovými problémy.
Jak velké procento lidí léčících se s onkologickým onemocněním má potíže se sexuálním životem? Jaká část z nich přichází svůj problém řešit?
Onkologické onemocnění více či méně naruší partnerský sexuální život u všech pacientů a jejich partnerů. Jen zlomek z nich řeší svůj sexuální problém s lékařem.
V souvislosti s onkologickým onemocněním se objevuje ztráta sexuální apetence, ztráta pohlavní role (amputace penisu, pochvy), porucha vzrušivosti (erekce, lubrikace), porucha orgasmu/ejakulace, bolestivý sexuální styk a porucha plodnosti. Sexuální apetenci/touhu snižuje chemoterapie a hormonální léčba. Erotogenní zóny mohou být poškozeny po chirurgických výkonech a radioterapii. Chemoterapie cytostatiky může způsobovat jak poškození periferních nervů, tak poškození CNS a tím negativně ovlivňovat sexualitu. Periferní neuropatie zapříčiněna některými cytostatiky způsobuje parestézie a necitlivost vedoucí k poruše vzrušivosti. Neuropatie autonomních nervů může vést k dysfunkci jak erekce, tak i ejakulace. Porucha je obvykle reverzibilní a mizí po týdnech až měsících po skončení léčby. Sexualitu a sexuální život negativně ovlivňují i psychické potíže nemocného. Klesá sebedůvěra, nemocný se obává ztráty sexuálního partnera nebo se naopak bojí sexuální vztah navázat. Nemocní se obávají, že jejich tělo ztratí pro partnera přitažlivost, mohou trpět studem při svlékání, ale obávají se i lítosti partnera. Na sexualitu onkologicky nemocného negativně působí únava, deprese, úzkost, zármutek, bolest, fyzické omezení, sociální izolace, ale i váznoucí komunikace s partnerem.
Může pacient po úspěšném boji s rakovinou čekat obnovu plného sexuálního života?
To nelze jednoznačně říci, je to velmi individuální. Závisí to na druhu nádorového onemocnění, stadiu nemoci, ale také na samotném pacientovi, jeho adaptačních schopnostech a copingových strategiích. Muž s karcinomem prostaty po radikální prostatektomii nikdy nebude mít ejakulaci, bude dosahovat tzv. suchého orgasmu. Zatímco jeden pacient ztrátu ejakulace bude vnímat velmi rušivě, jiný se na tuto skutečnost zadaptuje a svůj sexuální život bude považovat za plnohodnotný. Muž se stomií po operaci karcinomu rekta bude mít těžkosti s realizací sexu se stomií, bude se obávat úniku plynů a zvukových efektů během soulože, bude to pro něj těžce řešitelný problém. Jiný pacient se naučí svoje tělo a pochody zvládat a stomii vezme jako přirozenou část těla. Žena po mastektomii může a nemusí vnímat změnu těla jako handicap. Naší terapeutickou snahou je navrátit onkologicky nemocným schopnost realizace sexuální aktivity, tzn. obnovit funkci erekce, u žen lubrikace, a také vrátit sexuální touhu a hlavně radost ze sexu. Vždy je zásadní podpora sexuálního partnera, komunikace o sexu, odhození strachu a studu.
Která onkologická diagnóza je dnes nejčastější u mužů, která u žen?
U mužů je v incidenci a prevalenci na prvním místě karcinom prostaty (PCa), u žen karcinom prsu. Prevalence obou těchto nádorů přesáhne v roce 2020 v ČR stotisícovou hranici.
Přibývá nemocných s touto diagnózou? Očekává se do budoucna další nárůst, nebo pokles počtu nemocných?
Nemocných s karcinomem prostaty i prsu přibývá a v následujících letech očekáváme dle statistiků nárůst počtu nemocných celosvětově i v ČR. Příznivou zprávou je, že počet úmrtí na oba tyto nejvíce frekventované nádory klesá.
Čím to je? Co může člověk udělat, aby se tomuto onemocnění vyhnul?
Na zvýšeném počtu nově diagnostikovaných pacientů s karcinomem prsu a prostaty se podílí včasná diagnostika, prodlužující se věk, ale i genetická predispozice těchto onkologických onemocnění. Nelze jednoznačně říci, které okolnosti zvyšují riziko vzniku karcinomu prostaty, proto primární prevence má pouze obecná pravidla, týkající se životosprávy a zdravého životního stylu. Sekundární prevence spočívá v časné diagnostice PCa, především pomocí vyšetření prostatického specifického antigenu (PSA), což je specifická bílkovina tvořící se ve žlázkách prostaty, a pomocí digitálního rektálního vyšetření. Plošný screening PSA je stale předmětem diskuzí, ale převládá rezervovaný přístup. V boji proti rakovině prsu je prioritní časná detekce a zvyšování efektivity léčby. V rámci prevence je důležité ovlivnění tzv. modifikovatelných faktorů, jako je zdravý životní styl, fyzická aktivita, stravovací návyky, zábrana expozice karcinogenům (radiační záření, xenobiotika). K faktorům nemodifikovaným patří věk a genetická predispozice, ženy s genetickým rizikem by měly být dispenzarizovány. Včasná diagnostika spočívá v pravidelných screeningových mammografických vyšetřeních.