Zdravotní sestra Blanka Themlová oslavila v letošním roce dvě úctyhodná výročí – jedno životní a druhé profesní – jako zdravotní sestra pracuje v Dětské nemocnici již 50 let. V současnosti působí na oddělení 11 JIP Kliniky dětské chirurgie, ortopedie a traumatologie. Paní Themlová má spoustu energie a je vidět, že svou profesi dělá se skutečným zájmem, jak říká: „Nadšení mi zůstalo. Do práce chodím pořád ráda a těším se.“ Je to i díky dobré fyzické kondici, kterou si udržela z mládí, kdy se závodně věnovala sportu.
Proč jste se rozhodla zvolit si právě profesi zdravotní sestry?
Původně jsem chtěla být baletka, babička to ale nedovolila, pak jsem jezdila za tetou a strýcem. Měli doma lékárny plné nástrojů a stříkaček – strýc byl totiž lékař – nejprve chirurg a pak obvodní lékař. Chirurgie mi byla daná asi právě tím. Měla jsem v plánu odmaturovat a jít na medicínu. Když jsem ale byla ještě dítě, umřel mi tatínek, maminka by mě na vysoké škole neuživila, neměla tady žádné příbuzné a byli jsme dva sourozenci. V té době nebylo tolik možností si na studium přivydělávat. Tak jsem se rozhodla být zdravotní sestrou.
Nelitovala jste toho?
Ne, nikdy, považuji to za smysluplné povolání. Dobrovolně jsem si tuto cestu zvolila a jsem ráda. Ze začátku to ale nebylo vůbec jednoduché, dětská sestra byl tehdy výběrový obor, já ale nesplňovala kádrové podmínky – nebyla jsem z dělnické rodiny, což jsem si musela vyžehlit tím, že jsem rok před školou uklízela jako dělnice na chirurgii. Uklízela jsem ještě i vilu Tugendhat, kde byla tehdy rehabilitace, pamatuji si onyxovou stěnu, tam to bylo nádherné. Pak jsem v rámci studia na zdravotní škole chodila čtyři roky na praxi na chirurgii. Trošku mrzí, že nemůžu na vysokou, ale vzdělávání už nechávám mladým.
Od počátku jste pracovala v Dětské nemocnici?
Ano, sice se tato budova jmenovala různě, ale vždycky jsem pracovala tady. Dětskou nemocnici mám hluboko pod kůží.
Co Vás na této práci nejvíc baví?
Těším se na ty děti – jsou tak úžasná věková kategorie, kontakt s nimi je nesmírně dobíjející! Když vám sem dovezou nějaké dítě celé bolavé, zakrvácené, polámané a ono pak jde po svých domů a poděkuje – to je tak úžasné – není nic, co by vám udělalo takovou radost. Fakt to strašně těší! Každé dítě vám vnese něco nového do života, od každého se něco dozvím. Jsou zde děti od kojeneckého věku až po 18 let. Není jich zde moc, protože jejich stav vyžaduje hodně péče. Pacienti se střídají velmi rychle a celkově je to velice různorodá práce, tady nemáte čas vyhořet, to prostě nejde, děcka vás nenechají. Na našem oddělení je stabilní kolektiv, je tady dobře. Všichni se známe a vycházíme si vstříc, víme, proč tuto práci děláme. Úžasné oddělení!
Jaké případy na JIP především máte?
Jsou zde různé případy – děti po haváriích nebo po velkých operacích. Děti se rychle hojí a nevymýšlí si. Když jim dáte lék, vidíte hned odezvu. Neskuhrají. Chtějí jít brzy domů – a jdou brzy domů.
Máte za ta léta nějaký „fígl“ na dětské pacienty?
Na zdravotní škole jsme měli psychologii, ze které jsme maturovali a atestovali, takže psychologie bylo hodně. Jako matka a babička tří vnoučat mám taky ledasco odkoukané z vlastní rodiny.
Je současná generace dětí jiná, než byly ty předchozí? Co si myslíte o používání počítačů a tabletů?
Děti se víc prosazují, víc prosazují svoje názory, to je dobře, pořád se s nimi ale dá spolupracovat. Ohledně počítačů – člověk musí být informovaný, čím víc informací, tím lépe, jen je umět zpracovat. Když tady děti leží dlouho po operaci a jsou jako „lazaři“, jakmile dostanou mobil do ruky, to je půlka zdraví, a počítač – to už je téměř celé zdraví. Děti jsou s technikou velmi spjaté, jsou na ni zvyklé.
Jaká je spolupráce s rodiči?
Rodiče se hodně změnili – mají informace z internetu a bohužel také ze seriálů – někteří rodiče by nejraději prosadili i způsob léčby, ale na to jsou zde samozřejmě lékaři.
Pracujete v třísměnném provozu, jak to probíhá?
Slouží se denní a noční dvanáctihodinové směny, pro děti je lepší, když je u nich jedna sestra delší dobu, líp si na vás zvyknou, líp s nimi komunikujete, než když by se ošetřující personál měnil po osmi hodinách. Noční směny mám ráda, není tady takový ruch, nezvoní jeden telefon za druhým.
Jak se za dobu Vaší praxe změnil tento obor?
Pokrok medicíny a lékařské péče je obrovský. Když jsem nastoupila, umřel skoro každý dětský úraz, protože nebyly takové léky a vybavení. Děti většinou umíraly na otok mozku. Umíralo hodně dětí, které bychom dnes neměli problém zachránit. Naši práci nám také hodně usnadňují moderní přístroje, díky kterým máte přehled o celém oddělení. Dřív jsme za každým dítětem museli běžet a teď se můžu v noci podívat na monitor a vidím, jestli tam musím jít hned, nebo až za chviličku, je to velká pomoc.
Proč je dle Vašeho názoru dnes nedostatek zdravotních sester?
I když to nechápu, pro některé je to zřejmě neatraktivní povolání. Zdravotní sestra – to je nikdy nekončící práce a zodpovědnost, trochu to zatíží hlavu, takže i doma o tom přemýšlíte. My jsme na zdravotní škole byly více připravovány do praxe, ony moc ne. Praxe je pro ně krutá, navíc sledují televizní seriály a pak jsou překvapeny a říkají: „To ale není jako v Růžové zahradě.“ Realita v medicíně je jiná než televizní seriál. Žákyně zdravotní školy také často říkají, že by jim bylo dětí líto, nerozumím tomu, protože právě zde chceme dětem pomoct, a pak mají obtíže s výpočtem léků, u dětí se léky dávají na čárky, u dospělých na ampule, prosté praktické počítání je ale pro některé nepřekonatelná překážka.
Byl status zdravotní sestry v minulosti vyšší?
Myslím, že naše profese měla větší prestiž. Dnes jsou tak široké možnosti, které dřív nebývaly. Teď děti mohou cokoli – taková spousta škol a oborů a taková možnost vycestovat, tak proč by toho nevyužily, je to úplně jiný svět než za našeho mládí.
Vzpomínáte si na nějaký případ, který Vám utkvěl v paměti?
V prvním roce, kdy jsem nastoupila, přivezli chlapečka v bezvědomí, kterého porazilo auto. Byl napojený na umělou plicní ventilaci, což byl tehdy takový velký a těžko manipulovatelný stroj, na který byl tento chlapec připojen asi měsíc. Tehdy tam nechodili rodiče, takže my jsme ho učili znovu chodit, všechno totiž zapomněl. Když byl propuštěn a přišel na kontrolu, donesl sestřičkám kytičku, a když se ho maminka zeptala, komu ji dá, řekl, že mně. Na to dodnes nemohu zapomenout.
